Martin Bartkovský: Trump není na straně Evropy ani Ukrajiny. Kde stojíme my?
Nikdo na světě jim tehdy nevěřil. Ale oni po třech dnech, během nichž měli padnout, se stále nezlomení bránili. Rozstřílená kolona vojenských aut, která vyjela z ruských skladů zdecimovaná nájezdy zlodějských důstojníků, i dvojitý přepad pod rouškou denního světla na letišti Hostomel, jenž skončil masakrem ruských výsadkářů, jsou již v učebnicích války v kapitole Jak to nedělat. Věty „potřebuji zbraně, ne odvoz“ nebo „ruská válečná lodi, jdi do prdele“ jsou již legendární. A tak tu Ukrajina stojí dál. Po neuvěřitelných třech letech každodenního ostřelování a teroru. Se svou slábnoucí armádou, zdecimovanými civilisty i přesluhujícím prezidentem Volodymyrem Zelenským. A já stále jsem a vždycky budu na jejich straně. Částečně hrdý na to, čemu dokázali čelit, a částečně zahanbený tím, že jsme to dopustili.
Od toho osudného rána 24. února 2022 slýchám, že teď se v té válce něco zlomí. Ale jediné, co se láme, jsou ruské divize. Jedna za druhou se rozbily o hradbu údajně mnohem slabšího soupeře. Každý rok má být tím rokem, kdy to skončí. Ale není jasné, co skončit má. Evropa nebyla schopna se za tři roky naplno odstřihnout od ruských fosilních paliv. I když už není zdaleka tak závislá jako v době vypuknutí ruské války, pořád to není dost. Evropští podnikatelé stále obcházejí sankce a umožňují, aby se nám Vladimir Putin smál do obličeje. I když jeho země krvácí a z toho, čeho se on sám dopustil na Rusech, se jednou budou budoucí generace vzpamatovávat tak jako z řádění Stalina a jeho okolí.
Proto nepochopím tuhle věc. I ti nejracionálnější fanoušci Donalda Trumpa v Evropě předpovídali jedno. Že na rozdíl od „slabého“ Bidena přimáčkne „silný“ Trump Putina do kouta. On ale dělá pravý opak. Americký prezident promarnil příležitost, za niž by dali jeho předchůdci nevím co. Měl Putina na lopatkách. Rusové jsou sice neuvěřitelně odolní a dokážou přežít i pokles své životní úrovně do záporných hodnot, ale teď chudnou i velká města. Putin nechal na Ukrajině zmrzačit celou jednu generaci, jež se vrátila s traumaty, zraněními, nebo dokonce v černých vacích. To má vliv na další statisíce jejich příbuzných, kteří za smrt svých blízkých dostali pár rublů a zalaminátovaný diplom. Sankce nejsou dokonalé, ale fungují. Rezervy v zahraničních měnách jsou vyluxované, ekonomika Ruska bez války zkolabuje. Pět kilometrů za Moskvou a Petrohradem v podstatě jedí lidé trávu a kameny. A co udělá Trump? Zavolá si s masovým vrahem, na kterého je vydán mezinárodní zatykač, a pár minut po telefonátu začne opakovat slovo od slova to, co chce Putin.
Byl to koordinovaný útok. Zatímco viceprezident J. D. Vance s mizerně nalíčenýma očima nadával Evropě na konferenci v Mnichově, že tu upadá demokracie a bojíme se vlastních voličů, jeho prezident, jenž dodnes odmítá uznat výsledky předchozích voleb a který poštval ozbrojený dav na Kapitol (jejž první den v úřadu omilostnil), po jednání s indickým premiérem řekl, že splní všechny Putinovy požadavky.
Je to jasné. Trump nechce být kamarád s Evropou. Dobrá. Ale součástí Evropy je i Ukrajina a na tenhle jasně deklarovaný modus operandi je potřeba se připravit. Tento editorial vzniká před konferencí v Paříži (kde se scházejí Macronovi přátelé bez Česka a Ukrajiny) i v Saúdské Arábii (kde se potkají Rusové s Američany, taktéž bez Ukrajiny). Ať už bude ale výsledek jednání jakýkoli, svět už nikdy nebude jako dřív. Trump nechce Ukrajinu v NATO. Pak ale musí Ukrajina do EU. Je to země s největší, nejzkušenější a nejlépe vyzbrojenou armádou v Evropě a v současné bezpečnostní situaci musíme tento fakt přestat ignorovat. Stejně jako se ve všem přestat spoléhat na Američany. Ti chtějí Evropu i Ukrajinu slabou, aby o to více mohli dominovat světu. Každý, kdo tomuhle tleská, není přítel Evropy a není přítel Ukrajiny.
Skandinávie, Polsko i Pobaltí se připravují na konflikt s Ruskem. Nikdo tam tuhle eventualitu nepovažuje za přehánění nebo vtip. Je to reálná hrozba. Stejně tak ohrožuje Putinova říše Česko. A i Slovensko či Maďarsko (byť se to jejich vůdci snaží kolaborací s Kremlem odvrátit). Přeji si, aby čtvrtý rok války byl tím posledním, ale aby se míru nedosáhlo za cenu bezpodmínečné kapitulace Kyjeva. Nemůžeme si to dovolit. Jako Česko, jako Západ, jako civilizovaný svět. Když současné Rusko z těch kolenou, na kterých je, povstane, rozkročí se příště až na bývalou hranici železné opony. A Ukrajina už nemá tolik krve, již by za nás mohla dál prolévat. Myslete na to, a pokud můžete, zvažte příspěvek na konto ukrajinského velvyslanectví, které organizuje sbírku na obrannou pomoc na čísle 304452700/0300.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
