Odborníci, úředníci, nestraníci. Nezávislost není spásou politiky, jen letitou chimérou
Nový šéf strany a teď i její volební lídr Zdeněk Hřib přišel s návrhem, aby kandidátku pojmenovali „Piráti a odborníci“. Může to znít promyšleně. Spíš je to ale projevem iluzornosti, která se táhne českou politikou už od 90. let.
„Strany jsou pro straníky, Občanské fórum pro všechny,“ znělo jedno z polistopadových hesel. Byla to logická a sympatická reakce na zprofanované totalitní stranictví ztělesňované především vůdčí stranou, tedy komunistickou. Nicméně ani OF vzhledem ke svému až příliš širokému záběru nepřežilo dlouho, konkrétně 15 měsíců. Taktéž logicky.
Pak se během politických krizí jako recept na momentální marasmus objevily „úřednické vlády“ či „vlády odborníků“. Takhle byly označovány tři kabinety – Josefa Tošovského, Jana Fischera a Jiřího Rusnoka. Opět logicky znějící, byť ve skutečnosti bylo toto označení nesmysl.
Jednak ústava s ničím takovým nepočítá (ještě tak možná prvorepubliková), a navíc tam vždy byla i zřetelná politická stopa. Ať už přítomností několika straníků, podporou parlamentu či alespoň krytím z Hradu. A jen tak na okraj, tyto polopolitické vlády se prezidentům moc líbily, protože jim dodávaly na důležitosti.
Teď ale do současnosti. V nápadu na pojmenování kandidátky „Piráti a odborníci“ se jednak skrývá jedna roztomilá zlomyslnost. Tedy že Piráti žádnými odborníky nejsou, jakkoliv se to Zdeněk Hřib pokoušel trochu klopotně odvracet („Není to o tom, že bychom neměli dost odborníků ve svých řadách, je to snaha podtrhnout to, že my tu kompetenci skutečně máme.“).
Hlavně je to ale projevem chiméry, že politické prostředí dokážou zachránit nezávislé osobnosti. Lidé, kteří tomu „opravdu rozumí“ a nehrají žádné politické hry. Jednak skutečně nezávislý není nikdo, možná ještě tak jsou nestraníci. Každý má své názory, kořeny, vazby na okolí. Ale příklady táhnou.
V dobách pražského jara vznikl Klub angažovaných nestraníků, Václav Havel přišel s „nepolitickou politikou“, máme tu hnutí Nezávislí a v parlamentu i vládě sedí zástupci Starostů a nezávislých. A v obecních volbách dlouhodobě bodují nezávislí kandidáti či zástupci místních uskupení, která mají toto slovo v názvu.
V komunální politice to smysl dává, jinde už míň. Nezávislost bývá zástupným termínem pro nestranickost či nevyhraněnost až nečitelnost. A vzývání „odborníků“ pak buď projevem personálních problémů konkrétních stran, odporu k politice jako takové či obojího (Andrej Babiš by mohl vyprávět…).
Není samozřejmě na škodu, když se strany či hnutí otevřou i nestranickým odborníkům, ba naopak. Ať už sedí v poradních týmech, občas skončí na kandidátkách nebo výjimečně i na ministerstvech. Ale proč na tom stavět, nebo si to dokonce dávat do názvu? Pak je opravdu těžké se ubránit dojmu, že tím skutečným vzkazem je: My sami ničemu moc nerozumíme, tak hledáme zázračnou pomoc zvenčí.
To je skoro, jako – jen s jistou nadsázkou – pojmenovat stranu „Češi a lidé“…
