Jefim Fištejn: Chyba větší než zločin. Donald Trump naletěl kremelské propagandě
Šachista hrající simultánku na mnoha šachovnicích najednou si musí být vědom rizika, že všechny partie nemusí vyhrát. Stačí, aby se vloudila chybička, a žádný velmistr už to nedotáhne k výhře. Pak už se může jen strachovat, aby mu hloupý tah nepokazil velmistrovskou pověst. Takového omylu se dopustil Donald Trump svými posledními prohlášeními k ruské agresi proti Ukrajině. Nemá cenu nosit dříví do lesa a vypočítávat jednotlivosti, v nichž americký prezident prokázal obecnou neznalost a zjevně sedl na lep kremelské propagandě. V podstatě žádné jeho tvrzení neodpovídá skutečnosti.
To vůbec neznamená, že jeho kritici rozumí velmi nesnadnému kontextu této Trumpovy politické chyby toho druhu, o nichž Napoleonův maršál Fouché údajně prohlásil, že jsou to „chyby horší než zločin“. Nejde o to, že fundamentálním vlastnostem ukrajinského politického zřízení nerozumí Donald Trump, nerozumí mu ani většina evropských politiků, ba zcela mu nerozumí ani část politického vedení Ukrajiny. Takřka všichni liberální myslitelé kolektivního Západu se neprozíravě domnívali – a mnozí se domnívají i nyní – že Kyjev se nadevše toužil stát jedním z nich, řadovým členem evropské liberální demokracie, to jest ideologie, kde předstíraná snášenlivost dávno degradovala v pouhou lhostejnost.
Ve skutečnosti Ukrajina nabízela světu ukázku společnosti zcela nového typu: bez dominantní vertikály moci, bez hierarchicky centralizované struktury. Společnost založenou na síťovém uspořádání autonomních buněk, na principech samosprávy a meritokracie. Na rozdíl od Rusů žádný Ukrajinec neodvozuje svůj osobnostní význam od moci státu a historicky neuznává jinou vrchnost než volenou. Ukrajina Zelenského v podstatě nabízela světu konzervativní společnost nepříliš vzdálené budoucnosti. Taky proto její civilizační úspěch v žádném případě nemohlo připustit postkomunistické totalitární Rusko, které je opakem klasického konzervatismu. V Putinově vidění světa je všemocný stát smyslem a středobodem politického uspořádání, zatímco pro konzervativce je takovým smyslem jednotlivá lidská bytost, kdežto stát tvoří rámec umožňující její rozvoj.
Trump telefonoval s Putinem
Kdo tento rozdíl nechápe, ten sotva může pochopit příčiny dnešního ohrožení samotné existence ukrajinského národa. Jako správná konzervativní společnost se Ukrajina vehementně postavila za základní hodnotu národního bytí – za svobodu a nezávislost – s nasazením těch tradičních hodnot, které měla k dispozici. Projevuje s ničím nesrovnatelnou statečnost, obětavost a zmužilost, které jednou vstoupí mezi nejvznešenější legendy lidské civilizace. Nebyl to Trump, kdo fakticky uvedl národ bránící se agresi do dnešní tíživé situace. Byla to právě stále ještě dnešní garnitura pokryteckých evropských politiků a Bidenova vláda, kdo dlouhodobě neumožňovali Ukrajincům ani padnout se ctí, ani zvítězit. Zbraně a finance jim sypali jen jako zrní slepicím. Programy neomezeného financování zbrojních nákupů, jako třeba Lend-Lease, nikdy reálně nevstoupily v platnost. Uvolňování zákazů používat západní zbraně na území Ruska vždy pět minut po dvanácté zarážela a zarážejí svým pokrytectvím: proč je dnes povoleno to, co nebylo povoleno před dvěma lety, a co s tím mají společného právo a etika mezinárodních vztahů? Pokrytecké jsou i krokodýlí slzy, které dnešní Evropa prolévá nad Trumpovou bezohledností. Byla to Angela Merkelová, tento morální idol pokrokářů, kdo urputně bránil Ukrajině ve vstupu do NATO. A i nyní když na chvíli vstala z mrtvých, pyšně zopakovala, že by stejný postoj zaujala i dnes.
Jedno je jisté: bědování pokrokové veřejnosti nad neúprosností Donalda Trumpa je stejně platné jako mrtvému zimník. Liberální myslitelé svou dějinnou příležitost promarnili a nakonec nebyli schopni přijít s jakýmkoli smysluplným a proveditelným nápadem. Ze stejných důvodů jsou liché i naděje na příchod nějakých silných lídrů: silní lídři se objevují jen tam, kde jsou silné a nosné ideje, jinak by to pro ně bylo plýtvání energií a charismatem. Proto nářky na Trumpovo humpoláctví a bezohlednost zaznívající z liberálního kouta jsou pod jeho rozlišovací úroveň, jak kdysi říkával Václav Klaus. On vnímá jen kritiku od lidí, kteří jsou konzervativnější než on sám. Může ho případně zabolet odsudek lidí, jako je italská premiérka Meloniová, argentinský prezident Milei nebo bývalý britský premiér Johnson.
Proto tak úsměvně a trapně působí novinové floskule, jako že Evropa se konečně probudila a teď probuzena, ukáže světu, zač je toho loket. Neprobudí se, dokud nezmění základní ideologii, na které stojí a funguje. Nejsem si jist, že se tak stane, dokud Ukrajina ještě bude mít sílu a možnost bojovat.
