Daniel Křetínský: Německá ekonomika ukazuje neuspokojivé výsledky od roku 2017. Je čas na změnu

Dovolte mi, abych touto poznámkou přispěl do debaty o neuspokojivých výsledcích německé ekonomiky a znepokojivém trendu, který je zřetelný už od roku 2017.

Většinu specifických problémů a nepříznivých faktorů, se kterými se německá ekonomika potýká, popsali už kompetentnější komentátoři – cena práce, nedostatek kvalifikované pracovní síly v mnoha odvětvích, nižší flexibilita pracovního trhu, celkově přehnaná regulace a byrokracie, náklady na energie, míra zdanění a vnější tlaky související s nárůstem kompetencí a konkurenceschopnosti jiných regionů.

Všechny tyto faktory mají podle mého názoru do značné míry společné dvě základní příčiny, které nejsou ve veřejné diskuzi plně doceněny:

1. Politiky v Německu i v Evropě – většinou zásadně ovlivněné Německem a zároveň nejvíce ovlivňující Německo – nebyly v posledních přibližně 15 letech pro příliš mnoho odvětví a oblastí pragmatické, ale ideologické. To zásadně kontrastuje s přístupem dvou našich hlavních globálních konkurentů, Číny a USA. Tato diskrepance zásadním způsobem oslabuje konkurenceschopnost více průmyslových sektorů, které jsou pro Německo obzvlášť důležité.
2. EU a Německo, naprosto v souladu se zmíněným ideologickým přístupem, neměly žádnou konzistentní racionální národní, respektive evropskou průmyslovou strategii a nereagovaly na nejnovější vývoj světové ekonomiky, opět na rozdíl zejména od Číny, a také USA. Stejně důležité je, že tato nová ekonomická realita, kdy Evropa slábne a klesá její konkurenceschopnost, nebyla reflektována v opatřeních mezinárodního obchodu a evropských regulacích, a mnoho evropských průmyslových odvětví se tak stává velmi zranitelnými. Tento trend se ještě zrychlí, pokud naše politiky neupravíme.

Na tomto místě bych rád dodal, že nic v tomto článku, kromě úvah kolem současného kontextu celní politiky, vlastně není ovlivněno posledním vývojem v USA, včetně zvolení prezidenta Donalda Trumpa a všech jeho kroků a opatření. Věřím ale, že to, co navrhuji, může být součástí naší odpovědi na tento poslední vývoj. Neměli bychom kvůli tlaku, který vytváří, ustupovat od našich hodnot. Ale musíme pro naše politiky nalézt nový princip a étos, protože je to třeba jak pro naše ekonomiky, tak pro nalezení sociálního kompromisu v našich společnostech, které začínají být příliš polarizované. Opravdu věřím, že právě racionalita a pragmatismus mohou být tím správným řešením v procesu uplatňování NAŠICH hodnot.

Ideologické politiky

První a klíčovou oblastí, kde je náš přístup z velké části ideologický, byl boj proti změně klimatu. To se poté rozšířilo i do dalších oblastí (mimo jiné – ale nejenom – – do strukturálních trendů ve vzdělávání a na trhu práce). Než se pustím do podrobností, musím zdůraznit, že ani tímto článkem, ani svým přesvědčením nezpochybňuji, že je potřebu otázky změny klimatu řešit. Nesouhlasím však s postupy a metodami, které uplatňujeme. Jak uvidíte níže, na rozdíl od mnoha jiných si nemyslím, že bychom měli naše ambice v této oblasti zmírnit nebo pozastavit. Naopak. Musíme ale zvolit jiný přístup.

Zpět k tématu: Seznam průmyslových odvětví, která je třeba kvůli snížení emisí transformovat, je již sám o sobě rozsáhlý – energetika, automobilový a chemický průmysl, výroba cementu a ocelářství – a současně tvoří páteř německého průmyslu. K tomu doplňuji, že řada analýz dramaticky podceňuje systémovou (primární) povahu těchto ekonomických aktivit a dopad na průmyslová odvětví z jejich dodavatelského řetězce a na celou oblast služeb. Pokles primárních průmyslových aktivit má a bude mít multiplikační efekt na celou ekonomiku – prostřednictvím vyvolaných a nepřímých vlivů. Celkový dopad na zaměstnanost odhadujeme na trojnásobek přímé zaměstnanosti primárních odvětví. Jinými slovy – reálný negativní dopad poklesu primárních průmyslových aktiv je násobně větší než jejich přímý pokles.

Nyní k podstatě nebo filozofii politik zelené transformace v EU a v Německu. EU a Německo se na rozdíl od Číny a USA rozhodly k otázce změny klimatu přistoupit na základě filozofie JÍT PŘÍKLADEM (Lead by Example), to znamená ukázat světu, že lze vybudovat ekonomiku s nulovými uhlíkovými emisemi, a přitom si udržet prosperitu. Tento přístup je již sám o sobě dosti sporný, když prvním zjevným rizikem je, že pokud nás ostatní regiony nebudou následovat, problém změny klimatu nikdy nevyřešíme – emise skleníkových plynů v sedmadvacítce zemí EU v současnosti představují méně než 7 procent celosvětových emisí. Kromě toho navíc při realizaci této již tak sporné strategie bohužel došlo k řadě závažných metodických chyb.

Nezájem o ekonomické dopady zelené transformace

EU soustředí prakticky veškerou debatu a pozornost na klimatické cíle, tedy snížení emisí, ale nevěnuje téměř žádnou pozornost otázce, jak si udržet prosperitu a jak by z přechodu na nízkouhlíkovou či bezuhlíkovou ekonomiku mělo těžit HDP unie. Většinou si unijní představitelé vystačili s obecnou deklarací, že transformace přinese našim ekonomikám neuvěřitelné příležitosti.

Ceny energií

Konkrétně v případě konkurenceschopnosti jsme zcela zapomněli porovnávat naše ceny elektřiny a plynu s cenami v hlavních konkurenčních regionech.

Cena velkoobchodní elektřiny (konkrétně tzv. base load year ahead) aktuálně v Německu osciluje kolem 100 eur za MWh (během energetické krize v roce 2022 to ale byly násobky této úrovně). Proti tomu cena v USA se stabilně pohybuje kolem 30 až 45 eur za MWh a v Číně kolem 60 eur za MWh. Tento rozdíl byl před energetickou transformací opačný – před zavedením evropského systému obchodování s povolenkami (ETS, zdanění CO2) stála elektřina v Německu těsně nad 20 eury za MWh. A mezi 20 až 35 eury za MWh se pravidelně pohybovala až do implementace reformy ETS (Market Stability Reserve Mechanism), která vedla k prudkému nárůstu ceny povolenky z 5 eur za tunu CO2, a to až k úrovním kolem 100 eur za tunu. Právě tento nárůst ceny povolenky, s aktuální cenou mezi 70 až 80 eury za tunu, je absolutně dominantním důvodem prudkého nárůstu cen elektřiny v EU a Německu. Pro porovnání: cena emisí CO2 je ve většině států USA nulová (pouze Kalifornie a některé regiony severovýchodu USA jsou výjimkou a mají daň z CO2 od 15 do 35 eur za tunu) a v Číně je na úrovni 11 až 12 eur za tunu, a to pouze od roku 2021, kdy byl systém obchodování s emisemi v Číně zaveden.

Vzhledem k tomu, že cena elektřiny v EU rostla v důsledku administrativního zásahu (zdaněním emisí CO2 a jeho následnou korekcí), mohl být býval systém nastaven tak, aby evropská cena zůstala na úrovni ceny v USA, nebo se jí blížila a aby taková cena přitom stále zajišťovala přechod od výroby z uhlí k výrobě elektřiny z plynu s nižšími emisemi. To je v současnosti také jediným praktickým výsledkem zdanění CO2 v německém a evropském mixu výroby elektřiny. Za normálního stavu trhu s plynem, který jsme měli až do energetické krize v roce 2022 a jehož návrat se povětšinou očekává v roce 2026, se přechod z uhlí na plyn již odehrává na cenách kolem 30 eur za tunu CO2, zatímco k dalšímu přechodu, tedy z plynu na zelený vodík, nedojde ani při cenách CO2 100 nebo 200 eur. Cena CO2 ve výši 80 eur za tunu tedy významně zvyšuje cenu elektřiny pro konečného spotřebitele (viz níže), ale má pouze velmi marginální přínosy pro životní prostředí ve srovnání s cenou CO2 kolem 30 eur za tunu. Podotýkám, že rozvoj obnovitelné energie byl vždy založen na garantovaných sazbách a byl plně nezávislý na skutečných tržních cenách elektřiny.

Cena CO2 kolem 30 eur za tunu by znamenala mnohem konkurenceschopnější německou elektřinu – kolem 50 eur za MWh v době normální situace cen plynu a s maximy kolem 70 eur v současném volatilním cenovém prostředí.

U plynu je situace složitější. Cena plynu v USA je mnohem nižší než cena v EU (dnes 13 eur za MWh v USA oproti přibližně 40 až 50 eurům za MWh v EU) ze dvou důvodů: jednak v USA probíhá masivní těžba břidlicového plynu, a zároveň dramaticky poklesly ruské dodávky do Evropy v souvislosti s válkou na Ukrajině. Naše politiky ale situaci věru nepomáhají: v EU, na rozdíl od USA, probíhá neustálý pokles domácí produkce ropy i plynu kvůli klimatickým a ekologickým omezením. Toto oslabování domácí nabídky výrazně zvyšuje napětí na evropském trhu s plynem, který je, v kontextu poklesu ruských dodávek, dnes plně závislý na dovozech LNG s velmi volatilními cenami. Dalším příkladem je současná situace dovozu ruského plynu do Evropy. Bylo strategicky zásadní se zbavit závislosti na ruském plynu, ale ukončení již tak velmi omezených dodávek tohoto plynu do Evropy přes Ukrajinu však v kontextu zmíněného napětí na trhu, umocněného potřebou zásobovat Ukrajinu, zvýšilo cenu plynu v Evropě o cca 20 eur za MWh. To na jedné straně působí spotřebitelům v EU škodu ve výši přibližně 75 až 90 miliard eur ročně (kombinovaný efekt na náklady za plyn a elektřinu), a na druhé straně to ve skutečnosti zvyšuje celkový zisk z prodeje plynu pro Rusko. Rusko sice dováží do Evropy objemově méně plynu, ale za vyšší celkovou cenu, než kdyby k přerušení toku nedošlo. Nadále totiž do EU dodává plyn prostřednictvím LNG dodávek a plynovodem TurkStream a vyšší jednotková cena více než kompenzuje ztrátu z tržeb za dodávky přes Ukrajinu. Pokud vezmeme v úvahu ruské globální dodávky, je přerušení ukrajinského toku dokonce masivně ziskové. Myslím, že je zcela zřejmé, že gesto ukončení dodávek přes Ukrajinu nepřináší efekty, o které Ukrajina usilovala. Je sice třeba uznat, že o tomto kroku rozhodl ukrajinský prezident, nikoli EU, ale většina lídrů EU ho v tomto kroku podpořila.

Můžeme tedy uzavřít, že ceny plynu v EU nemohou být na úrovni USA, ale určitě by se mohly blížit polovině dnešních cen, pokud by naše politiky byly pragmatičtější.

Promarněná příležitost vybudovat nová odvětví

Co se týče konkrétně promarněných příležitosti pro německý průmysl, byla EU (a v rámci unie na prvním místě hlavně Německo) předním globálním investorem, který umožnil rozvoj technologií obnovitelných zdrojů energie. Ale naivně dala tuto obrovskou příležitost Číně, která získala absolutní dominanci jak ve výrobě fotovoltaických panelů (přibližně 85 procent celosvětového trhu), tak ve výrobě větrných turbín (asi 65 procent celosvětového trhu). Ano, Číňané byli konkurenceschopnější a tržní pravidla jim prostě nahrávala, ale mnoho evropských rozpočtů je na 15 až 20 let zatíženo povinností platit výkupní ceny za solární energii na úrovni násobků dnešních nákladů (viz níže). Tato velká investice za stovky miliard eur nepřinesla německé ani evropské ekonomice žádný strategický přínos.

Situace v automobilovém průmyslu je z hlediska dopadů mnohem dramatičtější. Tlak na dekarbonizaci dopravy přišel z EU (většinou prosazován právě Německem), ale téměř celou příležitost využily Čína a USA, které dominují celosvětovému trhu s elektrickými vozy; Čína také dominuje na trhu s bateriemi. Místo toho, abychom společně s automobilovým průmyslem EU a Německa zorganizovali tranzici tak, abychom udrželi naši globální roli ve výrobě automobilů, vzali jsme si automobilový průmysl na mušku jako nepřítele, kterého je třeba umravnit. A teď začínáme pociťovat důsledky. Zatímco celosvětový automobilový trh prudce roste (od roku 2000 o téměř 65 procent), evropská výroba v posledních letech klesá a je nižší než v roce 2000 (dnes asi 18 milionů vozidel ve srovnání s více než 20 miliony v roce 2000). Čína nyní vyrábí téměř 40 milionů vozidel, zatímco v roce 2000 to byly pouze 2 miliony! A zatímco Čína transformaci na elektromobilitu vědomě a robustně organizovala tak, aby z ní vytvořila svoji klíčovou silnou stránku, regulace EU jde zatím velmi silně proti našemu tradičnímu produktu – účinným spalovacím motorům –, aniž jsme byli schopni si zajistit konkurenceschopnost v elektromobilitě. A k podobné chybě se schyluje v ocelářském a chemickém průmyslu, kde tlak na používání zeleného vodíku přichází příliš brzy a nepřipraveně.

Zbytek českého překladu komentáře pro Die Welt najdete na našem partnerském webu 11am ZDE >>>