Petr Sokol: Německá změna nezměna. Velké volební zemětřesení nepřišlo, slavili jen postkomunisté

Nedělní německé volby přinesly velké změny na tamní politické scéně. Dalo by se čekat, že volební zemětřesení přinese několik vítězů, kteří budou bujaře slavit své úspěchy. Nedělní večer ale nabídl úplně jiný obrázek. Atmosféra ve většině štábů spíše odpovídala současnému, pesimistickému pohledu většiny Němců na jejich politiku. Opravdu se totiž slavilo jenom na volebním večírku jedné ze dvou krajně levicových stran, protože právě postkomunisté jako jediní překonali předvolební předpoklady. Ostatní strany dostaly jen to, co se čekalo, nebo dokonce o trochu méně.

Povinná výhra

Platí to i pro volebního vítěze – alianci středopravých křesťanských demokratů z CDU a bavorské CSU. Její lídr Friedrich Merz dotáhl svůj politický comeback a splnil úkol vyhrát předčasné volby. Skoro se ovšem nabízí otázka, zda šlo volby nevyhrát, když jako opoziční lídr čelil nejméně populární poválečné vládě kancléře Olafa Scholze.

Merz, který před více než dvaceti lety prohrál mocenský boj s Angelou Merkelovou o vedení křesťanských demokratů a roky čekal mimo politiku, až kancléřka odejde na odpočinek, naordinoval alianci CDU-CSU opravdovou změnu kursu. Opustil středové, hodně ekologické a proimigrační postoje své předchůdkyně v čele křesťanských demokratů a jasně říkal, že chce zemi kormidlovat k více kapitalismu, drastickému omezení migrace a jasnější podpoře Ukrajiny.

Němci neměli důvod Merzovi v tomhle ohledu nevěřit, zvlášť když těsně před volbami prolomil letité tabu a nechal si návrh na zpřísnění budoucí protimigrační politiky schválit i hlasy pravicově protestní a zatím politicky zcela izolované Alternativy pro Německo (AfD), s níž ostatní strany odmítají na všech politických úrovních byť i jen komunikovat.

Přesto Merzovi voliči přiřkli vítězství, jež se nachází na samé dolní hraně úspěchu. CDU-CSU si přála, aby její volební výsledek začínal trojkou, ale „pouhých“ 28,5 procenta hlasů ukázalo, že křesťanští demokraté pro velkou většinu Němců nejsou ztělesněním opravdové změny. Jejich nový lídr sice dokázal získat několik procent navíc oproti minulým volbám, v nichž poprvé nekandidovala Angela Merkelová, ale k průlomovému vítězství to nestačilo.

Nezvládli to

Merzovi se totiž přes veškerou snahu nepodařilo ze své strany sejmout stín Angely Merkelové. Dobře to ilustruje fakt z průzkumu u volebních místností, kde respondenti odpovídali na otázku, kdo může za to, že je aktuálně v Německu příliš mnoho migrantů. Pro 54 % Němců za to nemohou současné dosluhující levicové strany SPD a Zelení, které jsou obě promigračně naladěné, ale překvapivě Merzova CDU. Legendární výrok „Wir schaffen das“ (česky My to zvládneme), jímž bývalá kancléřka doprovázela politiku otevřených hranic během velké migrační vlny, křesťanským demokratům očividně „neodpárala“ ani změna v čele strany, ani programový obrat doprava.

Aliance CDU-CSU i kvůli tomu příliš nepřekročila své tradiční voličské skupiny. Jejím nejtypičtějším voličem proto zůstal starší muž, který žije na západoněmeckém venkově a nejvíc se rozhoduje podle stavu hospodářství. CDU si za Merze polepšila jako strana, jež nejvíce rozumí ekonomice, ale dominovala i v otázkách bezpečnosti, boje s kriminalitou, či dokonce řešení migrace.

Tahle charakteristika jí umožnila stát se opět nejsilnější stranou v částech země, jimž se i 35 let po znovusjednocení Německa říká „staré spolkové země“. Kde ale Merzova aliance prorazit nedokázala, bylo území bývalé Německé demokratické republiky neboli východní Německo. Hlavně kvůli tomu si Merz a jeho bavorský souputník Markus Söder připsali druhý nejhorší výsledek ve stranické historii. Friedrich Merz sice bude příštím kancléřem, ale jeho pozice paradoxně nejvíce připomíná kondici, v jaké se moci v roce 2002 ujímala Angela Merkelová. Budoucí kancléř má poměrně nízké osobní hodnocení, ačkoli stále nejvyšší ze všech kandidujících volebních lídrů, a bude navíc muset vládnout v neoblíbené „velké koalici“, jak se v Německu stále říká spojenectví křesťanských a sociálních demokratů, přestože to již od neděle nejsou dvě největší strany ve Spolkovém sněmu.

Socialistický bronz

Poprvé od vzniku Spolkové republiky Německo v roce 1949 byla jedna ze stran dosud vždy dominujícího dua vytlačena až na třetí místo. Stalo se to sociálním demokratům (SPD) dosluhujícího kancléře Olafa Scholze. Bývalý dlouholetý starosta Hamburku se ve funkci kancléře tři roky trápil. Často rozhádaná koalice s liberály a Zelenými prosadila řadu nekompromisních opatření v klimatické politice, ale i kvůli nedostatku kancléřova charismatu a rétorických dovedností se nestala ani pro levici opravdovým hlasem změny. To vše vyústilo v desetiprocentní propad sociálních demokratů a přistání na historicky vůbec nejnižším volebním výsledku strany.

Něco málo přes 16 procent sociálním demokratům sice stačí na vytvoření dvojbarevné koalice s vítěznou aliancí CDU-CSU Friedricha Merze, ale zejména ztráty mezi dělnickými voliči naznačují, že SPD musí prodělat zásadní proměnu, pokud chce být zase lídrem německé levice. Sociální demokraté už mohou jen spekulovat, jak by dopadli, kdyby před volbami dali na průzkumy veřejného mínění a do čela si jako volebního lídra postavili nejpopulárnějšího německého politika, ministra obrany v končící vládě Borise Pistoria. Toho za kancléře mimochodem podle průzkumů chtělo více Němců než Friedricha Merze.

Dvojitá Alternativa