Jefim Fištejn: Hledání zásadového pragmatismu aneb Kritizovat Trumpa je tak snadné
Historie je plná paradoxů. Zdaleka ne vždy výsledek politických počinů odpovídá očekávání. Na to, aby naše uvažování vypadalo aspoň trochu logicky, musíme vnímat vývoj jako ucelenou strukturu, nenechat se zahltit dojmologií a pídit se po skrytých smyslech zasutých pod nánosem podružných a často protichůdných jevů. Dnešní chaotická situace obzvlášť svádí k povrchním, a proto falešným soudům. Z dnešního zdánlivého chaosu se vynořuje pár nezpochybnitelných skutečností.
Ukrajina a její prezident Volodymyr Zelenskyj jsou faktickými lídry probíhající konzervativní revoluce. Ukrajina není a už nikdy nebude Ruskem v jakékoli z jeho možných hypostází. Nikdy nebude ani variantou selhávajícího liberálně-demokratického vývojového modelu. To, co nabízí světu, je společnost se síťovým uspořádáním, bez hierarchické centralizované moci, bez mocenské vertikály. Je založena na koordinaci autonomních struktur, kde kompetence jsou svěřeny nižším útvarům: regionům, krajům, obcím, spolkům, občanským sdružením. Její demokratičnost je dána dějinnou zkušeností a mentalitou obyvatelstva.
Volodymyr Zelenskyj se svou dějinnou rolí původně rozhodně nepočítal, ale přijal ji jako osobní odpověď na výzvu osudu. V této své roli rozhodně obstál jako málokdo. Neznamená to, že se nedopustil žádných chyb. Těch bylo dost. Nedokázal rozpoznat pravé místo své země v dnešní zlomové situaci. Podlehl hlasům svých poradců a sdělovacích prostředků zavádějících a neprozíravých a podpořil v rozhodující chvíli amerických prezidentských voleb falešné spojence, věčně včerejší a odsouzené k zániku z neplodnosti. Tento omyl se mu krutě vymstil, stejně tak jako vytrvalé podporování protiizraelských rezolucí v OSN. Očividně nerozpoznal, že stojí na stejné straně dějin jako těmito rezolucemi odsuzovaný Izrael. Dnes už to možná pochopil.
To, co udělal středobodem svého kréda, je mnohem důležitější: svobodu a nezávislost své země nadřadil všem jiným ohledům, ať již tušil, nebo netušil, že právě svoboda, nezávislost a důstojnost lidské bytosti jsou nosné pilíře konzervativního nahlížení na svět. Svým příkladem právem strhává jiné národy dlouhodobě vedené ke zglajchšaltování a lhostejnosti podávané pod marketingovým označením jako snášenlivost. Jeho zmužilá statečnost a neústupnost v obraně těchto hodnot je obdivuhodná a nemůže nevyvolávat sympatie u všech, komu záleží na vlastní lidskosti. I když nyní projevil ochotu odstoupit z funkce v zájmu míru, mám za to, že všelidové uznání a obdiv k jeho neokázalému hrdinství už mu to nedovolí. Stal se prezidentem zeměkoule, jakého si každý národ přeje. Zejména na pozadí všehoschopných politiků ohebných jako třtina ve větru. Ke zvláštnostem ideální bouře, kterou zrovna prožíváme, patří i možnost, že v dohledné době se za blízkou zatáčkou konzervativní podstata politiky Zelenského ozřejmí pro všechny a mnozí se budou divit, jak to, že to neviděli dříve. Rozhodně není bojovníkem v muší váhové kategorii. Historie se posouvá dopředu silnými symboly a není vyloučeno, že se nehorázný vztah Trumpa k ukrajinskému prezidentovi dá vysvětlit právě tím, že na něj žárlí, vidí v něm nebezpečného soupeře v závodech o místo lídra probíhající ideové revoluce.
Scottu Fitzgeraldovi je přisuzováno jedno moudro: opravdu chytrý člověk se pozná podle schopností udržovat v hlavě dvě vzájemně se vylučující pravdy, aniž by mu to překáželo samostatně myslet. Paradox žitých dějin spočívá také v tom, že nachlup stejné hodnoty jako u Zelenského jsou páteří světonázoru, který vrátil k moci současného amerického prezidenta Donalda Trumpa – i když toto poznání vyžaduje značnou intelektuální námahu. Nepřestaly platit argumenty, jimiž Trump přesvědčil značnou část Američanů, ba i spoustu jiných lidí v různých koutech světa.
Prezentoval se jako bořitel toho světového řádu, který lidi už jen nudil k smrti, zkostnatělého a neúčinného, který jako prase drbání potřeboval provětrat. Byl to řád založený po 2. světové válce, zpečetěný v Jaltě a Postupimi. Se světem zplozeným těmito dohodami se neztotožňoval skoro nikdo a jen příliš krátká paměť může za to, že mnozí na vlastní trvalou nespokojenost rychle zapomínají. Prakticky všechny mezinárodní instituce za ta desetiletí prokázaly svou zastaralost a nefunkčnost, okatá nespravedlnost a přežitost jen drásaly lidem nervy. Nad vodou je držela jen všeobecná neschopnost najít za ně náhradu a nedostatek představivosti, jak jejich odbourání uskutečnit. Trumpovi se mezitím podařilo zastavit a zvrátit globalizační trend dokonale popsaný v rádoby prorockém díle Velký reset od Klause Schwaba, zakladatele Davoského fóra. Proč se bortí sekulární Babylonské věže – čtěte Bibli, tam to všechno je!
Stejně bolestivě byly vnímány četné dysfunkce státního uspořádání, zdaleka nejen v Americe: příliš centralizovaná organizace společnosti, bobtnání byrokratického aparátu a s tím spojený vznik „hlubinného státu“ upřednostňujícího už jen vlastní zájmy, těžkopádné rozhodování na pokraji paralýzy, tendence k podrobení zákonodárství, soudnictví a školství státem, cenzura pod zástěrkou správného moderování a další mnohočetná pokřivení a perverze demokracie, jimiž se hemží učebnice sociologie. Ve své součinnosti nadobro blokovaly společenský a osobnostní rozvoj a doslova volaly po kardinální změně. V takovou změnu doufalo a stále doufá těch 77 milionů Američanů, kteří dali ve volbách svůj hlas Trumpovi. Volili totiž mezi nadějí na změnu k lepšímu, nebo pokračováním úpadku, který voliči slyšeli ve slovech demokratické kandidátky slibující jim, že k žádným změnám nedojde, neboť je nepřipustí.
Odjakživa bylo velice snadné kritizovat jednotlivé výroky nebo činy Donalda Trumpa. Dnes je to ještě snazší než dříve. Je jemný jako parní válec, a jestliže jeho humpoláctví americké voliče neodradilo, pak to může znamenat jen tolik, že na základě vlastních zkušeností věří spíš činům než slovům. Zdá se, že i dnes stačí jeho kritikům ke štěstí hodně málo. Polemické výkony jeho odpůrců zarážejí svou intelektuální chudobností. Jeden prohlásí, že je mimořádně omezený, hloupý a nevzdělaný, jakože studium na Pensylvánské univerzitě na něm nezanechalo žádné stopy. Druhý dodá, že vždy zvoral, na co sáhl, a jen zaslepení Američané to nechápou. Třetí ho obviní z čirého populismu, což prokazuje tím, že plní předvolební sliby. Je prý typický imperialistický izolacionista. Čtvrtý ho označí za megalomana a zároveň Putinova pejska, který plní vše, co vidí na očích svého páníčka. Pátý je pevně přesvědčen, že je to dlouhodobý agent Kremlu, kdysi naverbovaný KGB, a právě ruské výzvědné služby ho dostaly k moci a dálkově ho řídí i teď. Na rozdíl od různých spikleneckých teorií toto tvrzení žádnou konspirologií není, ale je jen hledáním pravdy pravdoucí. A každý z účastníků si z takové polemiky odnáší pocit vlastní morální povznesenosti a intelektuální nadřazenosti. Mohou se přitom odvolávat na protestní hlasy z Ameriky patřící celebritám různých kalibrů nebo demonstrujících občanů. Protest je přece samozřejmostí ve společnosti, kde pro Trumpovu protikandidátku hlasovalo asi 75 milionů Američanů. To je demokracie, kámo! Snadno se přitom zapomíná, že podivné a nechytré námluvy s totalitním Ruskem nezačal Trump, ale Hillary Clintonová svým „resetem“, a to už v době po obsazení Krymu a Donbasu. Kdo by v záchvatu dobré vůle připomínal demokratům, jak jejich prezident Obama pošeptal vzácnému návštěvníku Medveděvovi v domnění, že mikrofony už jsou vypnuté: „Počkejte, až bude po mé inauguraci, a uvidíte, jak se všechno změní k lepšímu!“
Jakákoli kritika je snadná a neplodná, pokud neobsahuje rozumný protinávrh. A právě ten kritikům naprosto chybí. Jeho absenci nelze nahradit nebo zaretušovat jakýmkoli zdrcujícím odsudkem. Skutečnost, že prostá otázka: „Co tedy navrhujete?“ zůstává u chytrých polemiků nezodpovězenou a nezodpověditelnou, je výmluvnější než knihovny důmyslných textů. Kdo není beznadějně nevidomý, musí vidět na náladách veřejnosti a na výsledcích voleb, že návrat k předchozímu stavu s jeho nefunkčními institucemi a vrozenými sociálními neřestmi je naprosto nemyslitelný a neproveditelný. Zastavit vývoj se ještě nepodařilo nikomu. Proto tak trapně vyznívají výkřiky z okna do tmy, jakože se Evropa probudila a teď konečně něco někomu ukáže. Ve svém dnešním stavu zatím nemá co ukazovat. Možná bude mít, až v ní proběhne konzervativní revoluce. Evropa potřebuje více myslitelů jako G. Meloniová či B. Johnson schopných artikulovat ideu, že postkomunistický totalitář Putin je zločinec, na jehož čele nezbylo místo pro další cejch, není žádný konzervativec, nýbrž je svým posláním faktickým opakem Trumpova patosu. Rusko je historicky ideovým soupeřem Ameriky, zatímco Ukrajina je jejím spojencem a neuplyne mnoho vody a impulzivnímu Trumpovi se před očima rozpustí vlčí mlha.
Totální deficit nosných protinávrhů trápí většinu autorit z liberálního okraje politického světa. Proto tam v poslední době vznikají nápady značně bludařské, jako že zrazené Evropě nezbývá nic jiného než se přimknout k Číně, poslední to hrázi naší zbloudilé civilizace. Zní to jako špatný vtip, ale s tou myšlenkou si nyní pohrávají politologové zvučných jmen. V rozhovorech ji prosazuje slovutný marketér Jeffrey Sachs, kdysi poradce mnoha demokratických vlád, dnes ve službách EU. Ideu podporuje také význačný americký myslitel profesor John Mearsheimer z Chicagské univerzity. Nejúplněji revoluční nápad prezentoval světu slovinský levicový filozof Slavoj Žižek, dnes snad nejvlivnější intelektuál Evropy. V eseji nazvané Osud nám Evropanům více nepřeje dokazuje, že v dnešní beznadějné situaci smyslem onoho slavného „probuzení“ může být jen otevřené přihlášení se k čínskému civilizačnímu modelu. Jen tak může být uchováno dědictví evropského Osvícení. Je na čase hodit za hlavu euroatlantickou orientaci a pro změnu začít hledat spojence jinde než na Západě. Bude třeba prozkoumat základní principy, na nichž spočívá úspěšný čínský civilizační model, převzít z něj to nejlepší a začít pokládat čínský režim za spřátelený, ba spojenecký. Slavoj Žižek si uvědomuje, že proces to nebude jednoduchý, ježto Říše středu se momentálně bratří s Ruskem, leč pokud se Evropanům podaří umně rozehrát četné rozpory mezi východními diktaturami, mohou nakonec stanout po boku té úspěšné asijské civilizace, proti té ruské. Tomu manévru říká „zásadový pragmatismus“ a na obranu celé koncepce uvádí vtipný výrok kdysi slavného amerického komika Graucha Marxe, nahodilého to jmenovce zakladatele teorie třídního boje: „Toto jsou mé zásady, a pokud se vám nelíbí, mám v zásobě ještě spoustu jiných.“
Je vidina takové budoucnosti vskutku pro mnohé z nás atraktivnější než nabídka Donalda Trumpa? Opravdu stojíte o roli učenlivých tovaryšů čínských mistrů? Pochybuji, leč jinou nabídku pro vás zatím nemám. Zajisté i tato naděje může být planá a může se zhroutit. Avšak ani planá a zhroucená naděje, ani osobní lidské rozčarování neospravedlňuje zpětně předchozí stav věcí a nevyviňuje ty, kteří civilizační krizi způsobili.
