Úděl Friedricha Merze: Hlavou XXII proti rozpočtové zdi. Německo i Evropa mají nůž na krku
Evropská unie má zřejmě poslední šanci stát se skutečnou velmocí a udržet si jistou míru geopolitické nezávislosti. S ní by mohla zachovat také jistou míru prosperity a občanských svobod, na jejichž kombinaci si za posledních 80 let zvykla. Ta šance se jmenuje Friedrich Merz – ale úkol, jenž jej čeká, je neuvěřitelných rozměrů.
Za poslední více než století se v Evropě – od Guerniky přes Verdun po Gliwice – právě nevžila představa, že když má Německo problém, jeho sousedům to prospívá. Jenže právě tak se věci mají, nebo mohou mít, bude-li starý kontinent mít více štěstí než rozumu, míněno doslova.
Kontury tohoto podivuhodného statu quo se začaly rýsovat 23. ledna, přesně měsíc před předčasnými německými parlamentními volbami. Německo se tou dobou vzpamatovávalo z hrůzného incidentu: afghánský žadatel o azyl zašel do parku v bavorském Aschaffenburgu a kuchyňským nožem tam ubodal dvouletého chlapce a muže, který se o něj staral.
Emoce i kalkul
V Berlíně měl na druhý den šéf opozičních křesťanských demokratů Friedrich Merz schůzku s nejbližšími kolegy. Ač povoláním korporátní právník, je to podle svých blízkých (píše server Politico.eu) typ člověka, který dá na emocionální reakci stejně jako chladnou politickou kalkulaci. Ten večer se rozhodl zapojit do akce obojí.
Oznámil partajním kolegům, že bavorské vraždy byly poslední kapkou. Během předchozích týdnů se začal náskok CDU ve volebních preferencích smršťovat; straně ubylo 20 procent voličů (z 35 procent podpory bylo najednou 28 procent). Potenciální hlasy jí začala přebírat Alternativa pro Německo, která má pověst strany nejen opoziční, nýbrž i protirežimní, proruské a lhostejné vůči nařčením z koketerie s neonacismem.
Merz se rozhodl. Útok v Aschaffenburgu potvrdil, co si myslel již dlouho, totiž že křesťanští demokraté budou muset zpřísnit velmi liberální imigrační politiku. Rostoucí popularita AfD ho pochopitelně zneklidnila. Řekl kolegům, že se nenechá odradit, ani kdyby to znamenalo, že se bude muset spolehnout právě na hlasy AfD.
Problém samozřejmě není tolik v tvrdším postupu vůči migrantům jako v potenciálním proražení toho, čemu Němci říkají Brandmauer a co je v češtině známé pod anglickým termínem firewall – zdi vystavěné na obranu před nebezpečím, v tomto případě před strašákem extremismu. Neformální dohoda mezi civilizovanými německými stranami, že nenechají extremisty podílet se na vládě, dosud fungovala.
Křsťansko-demokratický gambit
Takové uspořádání věci však s sebou nese jiný problém: když extremisté náhodou řeknou něco rozumného, znamená to, že s tím mainstreamový politik nesmí souhlasit? Merz se rozhodl, že to platit nemůže – ačkoli věděl, do jakého rizika se pouští. „Je mi jedno, kdo se touto cestou politicky vydá,“ řekl novinářům den po útoku. „Jen říkám, že já jinudy nepůjdu.“
Němci to ocenili. Někteří neposlušní mezi Merzovými stranickými podřízenými v Bundestagu sice zařídili, že zákon neprošel, a AfD získala bezprecedentních 20 procent hlasů. Během posledního předvolebního měsíce však Merzův gambit křesťanským demokratům žádné hlasy neubral.
Nyní čeká pravděpodobného příštího spolkového kancléře (novou vládu chce sestavit během dvou měsíců) hlavolam, jak přesně by měly imigrační zákony přitvrdit a jak zároveň restartovat německou ekonomiku – a tím pádem dokázat, že politický establishment dokáže i v 21. století důležité problémy nejen přidělávat, nýbrž i občas vyřešit.
To je ta snadná část.
Druhé dva problémy jsou pokud možno ještě naléhavější – a tím hůře, protože na ně Merz má vliv podstatně menší, než jaký bude mít na záležitosti ryze německé. Jde o strategickou pozici EU v době, kdy celosvětově přituhuje a dosavadní světový řád se de facto poroučel.
Předčasná obrana
Onu strategickou pozici určují primárně dvě spojité nádoby ekonomické výkonnosti a vojenské obranyschopnosti. K současnému stavu ani na jedné z front si Evropa nemůže nijak gratulovat. Ekonomicky se Evropa uvrtala do jámy zvané Green deal, vojensky je na tom – uvážíme-li, že jde o vyspělé půlmiliardové společenství – natolik bledě, že by v přímé konfrontaci měla potíže držet s Ruskem krok.
Bez rozhodných kroků Berlína se to nezmění. Váha Británie je po brexitu poloviční; francouzský prezident Emmanuel Macron stříhá metr; Skandinávie a Pobaltí mají dohromady tolik obyvatel jako dva bloky v Šanghaji; jih Evropy, inu, je jih Evropy – o Putinově páté koloně na východní hranici EU ani nemluvě.
V takovou chvíli je třeba inspirativního vůdce. Olaf Scholz jím nebyl, když to řekneme zdvořile. Je to pochopitelné – celá německá scéna se politickému charismatu po celá desetiletí vzpírá (a dobře činí). Scholz ovšem koncept nenápadného šéfa dotáhl ad absurdum v době, která si žádala opak. Když po třech letech strašlivé války na dohled od hranic EU řekl britský ministerský předseda sir Keir Starmer, že je na čase bránit se, měl Scholz za to, že by to bylo předčasné.
Jakkoli tedy může být pomyšlení na silného německého vůdce historicky nepříjemné, alternativ mnoho není. Merzovi první risk (s přitvrzením postoje vůči imigraci) vyšel – a vzápětí mu zahrála štěstěna do karet podruhé, když se do parlamentu nedostala strana BSW Sahry Wagenknechtové, ideologicky mírně nalevo od Trockého. (Týž mimoparlamentní osud stihl i dosud vládní liberály, ale to se čekalo.) Nebýt toho, měl by velkou potíž sestavit jakoukoli funkční vládu.
Dvojitý problém
Odhodlání riskovat i štěstí bude nový kancléř v následujících měsících či letech potřebovat ještě podstatně více než dosud. Jde nejen o to, jak se vypořádat s americkými celními tarify a nepřátelskou Čínou; jde o to, jak totéž udělat s koulí na noze v podobě ekologicky zaměřené evropské regulace; tváří v tvář neustále sílící ruské agresivitě; a proti vůli Spojených států. Jestliže změnit cokoli v Evropské unii je jako otáčet tanker, Merz musí ten tanker otočit ve chvíli, kdy jede prudkým sešupem dolů.
Dobré znamení je, že si onoho dvojího problému je šéf CDU vědom. „Stejně jako v roce 1949 nestojíme před ničím jiným než před nutností obrody Spolkové republiky Německo,“ napsal Merz v pátečním dopise svým příznivcům. „Skutečně můžeme dosáhnout nezávislosti na USA,“ řekl krátce poté, co v poslední únorovou neděli vyhlásil volební vítězství. Po Trumpových výrocích „je jasné, že Američanům, alespoň této části Američanů, této administrativě, je osud Evropy do značné míry lhostejný“.
Společným jmenovatelem většiny z uvedených trablů je fakt, že Merz, Německo ani Evropa nemají dostatek peněz, aby své ambice – ekologické, ekonomické, vojenské – zaplatili. Protože peníze samy jsou jen výrazem důvěry v budoucnost, Německu i Evropě chybějí především proto, že chybí politická vůle, a ta chybí proto, že nejsou peníze. Pokud vám to zní jako Hlava XXII, máte pravdu.
Dluhová brzda
Zřetězené absurdity však pro jednou dávají Merzovi nečekanou příležitost. Jak napsal ve zprávě z minulého týdne think-tank Bruegel, Evropa bude potřebovat posílit o 300 tisíc vojáků a nejméně 250 miliard eur (obojí nejlépe včera), aby se za současného rozložení sil dokázala sama ubránit Rusku a podpořit Ukrajinu dostatečně razantně (celkově jde o 3,1 bilionu dolarů za deset let). Z toho zhruba 100 tisíc vojáků by mělo pocházet z Německa, plus 60 miliard eur rozpočtu k současným osmdesáti, plus 200 miliard, které Merz chce, aby ze státní kasy do války šly ještě dříve, než se sám ujme vlády.
To všechno ovšem německá vláda udělat nemůže – kvůli známému ústavnímu zákonu o dluhové brzdě. Její změkčení vyžaduje ústavní většinu, kterou Merz nedá dohromady ani se sociálními demokraty a zelenými. AfD je razantně proti a Die Linke jsou díky tomu natěšení, že budou moci tři větší partaje vydírat.
Zároveň je podobná situace i v Bruselu. Tam se otevřeně mluví o tom, že členské země dají na válku a zbrojní rozpočty peníze nějakou cestou vedoucí mimo rozpočet EU, protože ten je zaprvé rigidní sám o sobě a zadruhé je blokovaný dvouhlavou uherskou saní v Budapešti a Bratislavě. EU tedy musí vymyslet způsob, jímž by obešla svá vlastní pravidla – podobně jako Němci samotní.
A v tom může být Merzovo štěstí. Může vsadit na to, že doma se mu podaří prolomit odpor zelených vůči (nezbytným) škrtům ekologicky motivovaných výdajů, socialistický odpor různých odstínů vůči zbrojení a černý odpor vůči Ukrajině. K tomu mu může pomoci (kromě podpory veškerého průmyslu) právě argumentace evropskou nutností, protože SPD i Zelení jsou přesvědčenými prounionisty.
Pro rok 2025 by Merzova vláda mohla souhlasit s dluhovým „odbrzděním“ na základě mimořádné situace, například kvůli válce. K takovému kroku by stačila prostá většina v parlamentu. Tak tomu bylo během pandemie a energetické krize, aby vláda mohla rychle pomoci podnikům a domácnostem.
Beranidlo XXII
Němci si naléhavost situace uvědomují. Svědčí o tom například fakt, že prezident Bundesbanky Joachim Nagel se ještě před volbami nechal slyšet, že jeho instituce po volbách předloží návrh na reformu dluhové brzdy. Podobné úmysly má i tamní vládní rada ekonomických expertů.
Pokud by tedy Merz dokázal, co se nepovedlo Scholzovi, tedy prosadit ono odbrzdění i do dalších let, existuje i jistá šance, že německý příklad za sebou skutečně přitáhne i ostatní země EU. Ony zdánlivě neskutečné výše uvedené částky (a s nimi ona politická vůle) by se tedy nakonec sejít mohly.
Aby toho však nebylo málo, musí to být rychle, protože ruský vládce Putin sahá Ukrajině po krku již dnes. Podle různých odhadů může trvat maximálně dva roky, než se za štědré a donedávna nečekané pomoci Spojených států Rusové ekonomicky zmátoří natolik, aby si mohlo dovolit expanzi další.
Je to strašlivý úkol. Merz by musel mimo jiné ze své Hlavy XXII udělat beranidlo: porazit jednu rozpočtovou rigiditu odkazem na jinou, ještě rigidnější. Pravděpodobnost, že se to pravděpodobnému spolkovému kancléři skutečně podaří, je mizivá. Mnoho jiné šance na důstojné přežití však tento kontinent nemá.
