Vypadá to šíleně, ale jedna hádka neznamená konec. Zelenskyj i Trump jsou dubové palice, pak se dohodnou
Vypadá to jako konec světa a fatální rozkol Západu, ale není to konec světa a Západ přežije. Vypadá to i jako zmaření nadějí na ukončení války na Ukrajině, ale ani to není pravda. Hovořím o pátečním setkání prezidentů Donalda Trumpa a Volodymyra Zelenského v Bílém domě, které skončilo prudkou hádkou a předčasným odjezdem ukrajinského politika. Bez podpisu očekávané dohody a jak někdo jízlivě poznamenal, i bez oběda, který byl naplánován. Až hlavy vychladnou, tak se ale bude pokračovat v jednání, které by mělo přerušit válku.
Pokud přistoupíme k nešťastné hádce Trumpa se Zelenským, do které se připojil i americký viceprezident Vance, prizmatem morálky a spravedlnosti, tak s hodnocením skončíme dřív, než začneme. Srdce říká, že máme být na straně Volodymyra Zelenského, člověka, který se stal symbolem hrdinného vzdoru Ukrajinců proti zlotřilé ruské agresi. Navíc je jasné, že Ukrajina je zadržovacím místem proti další imperiální putinovské rozpínavosti na Západ. Tedy směrem k nám. Ovšem nebrat vážně argumenty Donalda Trumpa je naivní a svým způsobem nebezpečné. Bez ohledu na to, jak se chová a co někdy říká.
Doporučuji si proto pozorně prostudovat, co všechno vlastně na páteční schůzce v Oválné pracovně padlo. Bylo to nejdříve zhruba 35 minut poměrně normální diskuse o tom, jak dál ve vzájemných vztazích a jak najít cestu k dosažení míru na Ukrajině. Jenže pak spor, jakým způsobem dospět k zastavení konfliktu, vygradoval. Zastavit válku totiž není nic jednoduchého. Názory se vždy liší. V tomto případě si musíme například přiznat, že ze strany Ukrajinců to bude vyžadovat velké a bolestivé kompromisy. Přijdou o část svého území. Přitom investovali ohromné množství lidského i politického kapitálu do přesvědčování svých spojenců, že mohou vyhrát. To je ušlechtilý cíl. Vypadá to ale, že vyhrát nemohou. Zatím nemohou. Tím argumentuje i Trump, který má pravdu, když k tomu tvrdí, že bez Ameriky by už byli Ukrajinci na kolenou. Nabubřele teď proto chce, aby mu za to byli neskonale vděční a aby se mu poklonili. Ano, vypadá to nechutně, ale tak to velmoci hrají odjakživa.
Rozhovor Donalda Trumpa s Volodymyrem Zelenským
Zelenskyj je podobně jako Trump tvrdá dubová palice. To jsme viděli i na páteční schůzce v Oválné pracovně. Nechal se ovšem při setkání s americkým prezidentem zaskočit a vytočit, byl vlákán do pasti. Nedokázal být nad věcí, neudržel emoce na uzdě. Na jednu stranu to chápu, a dokonce mu u toho fandím, protože je dobré, že se někdo postavil trumpovskému Goliáši. Jenže v diplomacii něco takového fungovat nemusí. Zejména, když to byl přímý přenos do celého světa. Toho americká strana využila a zneužila.
Zelenského nekompromisní postoje někdy navíc působí tak, že Západ pomoc Ukrajině dát musí. Zopakuji slovo musí. Myslím, že nemusí, ale že to má dělat. Pomáhat Kyjevu je v existenčním zájmu Západu. Nemluvě o tom, že tím stojíme na straně spravedlnosti a lidské soucitnosti, protože putinovské gangsterské Rusko porušilo všechno, co porušit šlo.
Ukrajina a Evropa teď mohou Trumpovi oponovat, jenže moc jiných možností než s ním spolupracovat, neexistuje. Amerika se už rozhodla jednat, a právě ona je hybatelem dění. Putin se bez amerického prostředníka se Zelenským nesejde. Nejsilnější karty, a to Trump v pátek v Oválně pracovně několikrát opakoval, skutečně drží Amerika. Důvod je nasnadě – nejednotná Evropa neposkytla za tři roky konfliktu Ukrajině takové zbraně, kterými by mohla zahnat ruské hordy zpět na východ a nedovolila (to ani Amerika) široké použití raket na zničení více cílů na ruském území. Hodit to dnes všechno na Trumpa je nesmysl. Vždyť Barack Obama byl váhavý, když Rusko v roce 2014 okupovalo Krym a části východu Ukrajiny. Joe Biden dostatečně nevyhrožoval Rusům, když v roce 2022 napadli Ukrajinu.
Pokud Evropa jasně neřekne, že bude hrát hlavní roli při vyjednání míru ona, tak se zatím musíme přizpůsobit Trumpovi. To ví i Zelenskyj. Nejde ale jen o politiku a diplomacii. Evropa by musela rychle přijít s velkou odstrašující vojenskou silou. Fakt ale někdo věří tomu, že evropští politici vyšlou na Ukrajinu statisíce vojáků, kteří tam budou umírat v otevřeném boji s Ruskem? Toho by se Putin bál, ale nic takového se nestane. Možná budou evropští vojáci na Ukrajině nasazeni, ale trvalý mír to nemusí zajistit. Ukrajinci potřebují kromě přerušení války dlouhodobé záruky k přežití a ty jim mohou dát spíše USA, nebo členství v NATO či EU.
V rámci hodnocení nepodařené schůzky v Bílém domě si musíme uvědomit i to, že Trumpa tíží především věci, které se bezprostředně týkají Američanů (drahé bydlení a obecně vyšší ceny, nelegální migrace, problémy ve zdravotnictví či školství atd.). Pokud se někdo domnívá, že většinu Američanů trápí válka na Ukrajině, tak se plete. A pokud jde o pomoc, čísla z posledního průzkumu, který zveřejnil 15. února respektovaný washingtonský think tank Pew Research Center, hovoří takto: Třicet procent Američanů tvrdí, že USA poskytují příliš velkou podporu Ukrajině v její válce s Ruskem. Těch, kteří se domnívají, že Spojené státy neposkytují dostatečnou podporu je jen 22 procent. Zhruba pětina neví a více než pětina si myslí, že je pomoc přiměřená. S tím bude Trump a jeho administrativa pracovat.
Trump se Zelenským se sice pohádali, ale není to konec jednání, ani konec jejich vztahů. Je to ale nepříjemnost na cestě za vytouženým mírem. Oba hrají vabank, protože ví, že každá malá výhoda má u takových důležitých věcí velký význam. Dovolím si tvrdit, že zažijeme v jejich vztahu další otočky, ale to tak bývá vždy, když se utkají v zápase těžké politické váhy. Nakonec se ale dohodnout. A že mír na Ukrajině nebude spravedlivý? Nebude. Smiřme se s tím.
