Češi objevují Ameriku. Jak naložit s Trumpovými necitlivými geopolitickými rošádami?
Na vypjatou debatu v Oválné pracovně se dá dívat lecjak. Jako na přehlídku ega, možná nejednoho. Jako na souboj Davida s Goliášem, nebo Divokého západu s ještě divočejším Východem. A pak samozřejmě se sympatiemi či antipatiemi k zúčastněným, z nichž jeden zastupoval zemi trpící vojenskou agresí. V poněkud obhroublém vystupování Donalda Trumpa by ale nemělo zapadnout, že i tohle bylo projevem změn, k nimž v americkém vnímání světa už léta dochází. Dochází to ale už i českým politikům?
Z prvních reakcí po potupě Volodymyra Zelenského v Bílém domě to tak úplně nevypadá. Jednak jsme tu svědky dvou protichůdných dilemat. Zvláště ve vládním táboře přetrvává snaha skloubit přetrvávající spojenectví se Spojenými státy a obdiv k americkým hodnotám s distancem či rovnou odporem vůči Donaldu Trumpovi. No a ještě vtipnější je, jak se včerejší antiamerikanisté - hlavně z té radikálnější části opozice - stali dnešními trumpisty.
Jenže obojí, tedy Trump a USA, jsou dvě spojené nádoby. A nemění na tom ani poněkud neurvalý způsob vystupování a chování současného šéfa Bílého domu, jak to předvedl vůči svému hostovi z Ukrajiny. (Zelenskyj si v mnohém naběhl a schůzku nezvládl, ale to je teď vedlejší.)
Pro českou politickou scénu by to mělo působit jako definitivní otvírák očí. Trump totiž jen stylem sobě vlastním troubí to, co ve Spojených státech bobtná už léta. Jen to buď bylo přebito jinými událostmi (jako útoky z 11. září za George W. Bushe) nebo méně slyšitelné během slabých prezidentů (za Baracka Obamy a hlavně za Jo Biddena). Amerika se stará hlavně sama o sebe a Evropa pro ni už není, čím bývala. Byť si u nás mnozí pořád myslí, že to tak pořád je. Doba, kdy si Bill Clinton hýčkal v Bílém domě Václava Havla natolik, že mu tam nechal uspořádat undergroundový koncert Lou Reeda s Mejlou Hlavsou, je už dávno pryč...
Rozhovor Donalda Trumpa s Volodymyrem Zelenským
Evropa je pro USA určitě i dál důležitým, téměř pokrevním (a v neposlední řadě i důležitým obchodním) partnerem. Byť intenzita tohohle vnímání se samozřejmě liší podle politického zaměření na obou stranách Atlantiku. Mnozí Američané – a zjevně i Trump a jeho okolí – ji zároveň vnímají i tak trochu jako „potížistu“, řečeno bruselskou hantýrkou. Utrácíme tu za různé zelené, sociální a progresivistické projekty, zatímco výdaje na obranu jsme léta přehlíželi. A doufali, že to Strýček Sam zase zachrání. Bosnou počínaje a Ukrajinou teď konče.
Pak je tu také další, řekněme ideový rozkol, na který tu před pár dny během přednášky na CEVRO Univerzitě upozornil i John O’Sullivan (mj. bývalý poradce britské premiérky Margaret Thatcherové, člen vedení amerického konzervativního časopisu National Review a nyní šéf maďarského Danube Institute): současné vnímání demokracie ve Spojených státech a v Evropě se liší. Zjednodušeně řečenno, Američané více spoléhají na hlas lidu, tady na starém kontinentě tento hlas necháváme „korigovat“ institucemi, vykládá to O’Sullivan.
To hlavní jsou ale strategické změny v americkém chování, které se – ať už přímo či nepřímo – dotknou i nás v České republice. Evropa už dávno není pro USA priorita, větší pozornost upírají k Číně a dalším rostoucím velmocem, například k Indii. Svoji roli v tom hraje i Rusko, byť odlišnou od té, jak to vnímáme my. A u Ukrajiny to platí několikanásobně.
Takže to hlavní – co teď my s tím? To nejhorší, co se může stát a bohužel i děje, je hysterie a překotnost v reakcích. Určitě je dobré se více soustředit na vlastní obranu a zvyšovat na ni výdaje, ale rozumně, a nikoliv za každou cenu. Chovat se jako suverénní stát, jak zaznělo i ve včerejších reakcích, ale také si říct, co to vlastně obnáší. Podporovat součinnost Evropy, ale na bázi spolupráce, nikoliv nefunkční unifikace (či „federalizace“, jak se eufemisticky říká). Posilovat obranné struktury, ale dokud to jde, v rámci NATO, a nikoliv budováním paralelních struktur. A vnímat geopolitické změny.
No a ve vztahu k USA si připustit, že holt prosazují své vlastní zájmy, ať už nenápadně a v rukavičkách, anebo bezskrupulózně jako Donald Trump. Přestat snít sen o nějakém „výlučném vztahu (special relationship)“, jaký zjevně a logicky dál panuje mezi Washingtonem a Londýnem.
Vítejte v realitě 21. století!
