Jefim Fištejn: Trump boří staré pořádky. Ukrajina má naději na hospodářský zázrak, Rusko nikoliv
Jsou lidé, kterým stačí na Facebooku lajknout sympatickou myšlenku, nebo vyřknout nahlas pár odsuzujících citoslovcí a nadávek typu fuj, hnus, hanba apod. na to, aby získali pocit hluboké sebeúcty a přesvědčení, že se také účastní světového boje za dobro a spravedlnost. Gesto je to snadné, leč je to zatraceně málo. Mnohem těžší je poznat a pochopit děje nadosobní povahy vybíhající daleko za rámec denní zkušenosti.
Příchod Donalda Trumpa není nějakým politováníhodným vybočením z normality, které se dá odstranit jedním ze známých běžných způsobů – vojenskou vzpourou, povedeným atentátem, pouličním majdanem, parlamentním impeachmentem apod. Proto tak bezradně vypadají snahy uvažovat o něm v zavedených kategoriích pragmatického racionalizmu. Ve skutečnosti je to výraz paradigmatického zlomu, vyhřeznutí na povrch našich životů nové doby s celou sadou jejich vlastních pravidel a zákonitostí. Přistupovat k nim z archaických včerejších pozic je stejně dětinské, jako vynášet morální soudy nad hrdiny Trojské války. To je pravý důvod zarážejícího mlčení těch politických a mravních autorit, které byly devátou vlnou změn spláchnuti z forbíny dějin – nemají, co říci a co nabídnout, protože zpět do minulého času se nedá z přítomnosti vrátit. Možná blíže k pravdě jsou ti, kdo uvažují o událostech v náboženských podobenstvích, třeba jako o zjevení čtyř jezdců z apokalypsy, jimiž jsou mor, válka, hladomor a smrt. Každopádně, dnes je mimo vší pochybnost, že v kuse, který žijeme, roli prvního jezdce sehrála covidová epidemie a Trump je do jisté míry výpotkem covidové karantény. Z jeho hlediska celá morová hysterie měla za cíl nenechat ho vyhrát volby už v roce 2020, neboť náhle ukončila slibný ekonomický vzestup.
Bolestivý zánik globalizačního pokusu dostal v politologii označení „konec stavby Babylonské věže“. Projekt nového světového řádu je dobře popsán v knize Klause Schwaba Velká přestavba. Celý globalizační počin byl projevem bezmezné lidské pýchy a jeho zmar byl naprogramován v samotném projektu. Když padá nedostavěná věž, není radno dostat se pod padající úlomky. Fragmentace celků a pád úlomků je příznakem naší dnešní politické skutečnosti. Pamatujete si ještě, kolik radostných slov bylo ztraceno nad tím, že doba bipolárního světa skončila, nastává kýžená multipolarita a odteď to půjde od dobrého k lepšímu? Chybička se vloudila: bořivá energie výbuchu se v této fázi nezastavila, odstředivý proces běžel dál. Energie výbuchu má vlastní setrvačnost. Filozofie rodícího se řádu už nebude založena na představě bipolárního nebo multipolárního světa, bude spíš vůbec bez zřetelných pólů, něco na způsob Vestfálského míru. Takový svět se bude skládat z velkého množství větších či menších států, přičemž kritéria legitimity budou určována samotnými státními subjekty v jejich vzájemném působení. Žádný nadstátní útvar nebude zdrojem jejich legitimity, jak to bylo při polaritě, kdy tím zdrojem legitimace byly velmoci a jejich svazky.
Bourání starého řádu započalo dlouho před Trumpem. Zlomovým bodem byl asi Putinův projev na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007. Předtím ruský diktátor usiloval o přímý dialog se Spojenými státy, aby dosáhl uznání zvláštního místa Ruska ve světě. Když pochopil, že toho nejspíš nedosáhne, vsadil na rozbourání starého řádu. Přepadení Ukrajiny a obsazení Krymu v roce 2014 znamenalo, že se definitivně vzdal naděje na mírové změny a nyní hodlá vnutit Americe dialog hrubou silou. Velké naděje vkládal do prezidentování Bidena. Proto hned na prvním summitu na nejvyšší úrovni v Ženevě v červnu 2021 silně vychvaloval nového prezidenta oproti předchozímu – nevyzpytatelnému a záludnému. Vše, co potřeboval, bylo ujištění, že blok NATO nikdy nebude zpochybňovat legitimitu kremelského režimu – ani nyní, ani v dohledné budoucnosti.
Potřeboval záruky, že ani Ukrajina, ani Gruzie či Moldavsko nikdy nebudou členy NATO. Trump je připraven mu takové záruky poskytnout, poněvadž problém z hlediska Washingtonu nestojí za při. Ani v nynější vypjaté válečné situaci země Evropy nehodlají vpustit Ukrajinu do svého obranného svazku, zatímco Gruzie o to momentálně ani nežádá, ježto mezitím nabrala promoskevský kurz.
Co se týče snahy o svržení kremelského režimu, pak je třeba jasně říci, že podobnou možnost ani Evropa, ani Amerika nikdy vážně nezvažovaly a dělaly všechno pro to, aby se tak nestalo. Když v půli roku 2023 probíhala v Rusku vzpoura wagnerovců v čele s Prigožinem, stál kolektivní Západ demonstrativně na straně Kremlu. Představa, že Amerika vážně usiluje o protiputinský převrat v Kremlu, nikdy nebyl víc než blaf kremelských propagandistů. Nesmlouvavý protikremelský postoj kolektivního Západu obecně a Washingtonu zejména byl vždy do značné míry čistým pokrytectvím. Právě proto Trump tak snadno může předstírat odklon od politiky, která byla vždy zbavena reálného obsahu.
Trumpova politika vůči bojující Ukrajině je jen v poslední řadě definována etickými nebo kulturně historickými ohledy. Je mu vcelku lhostejno, jestli bude potomky vnímán jako zrádce spravedlivé věci ukrajinské nezávislosti, či ne. Celý konflikt je pro něho jen neblahé dědictví Bidenova režimu, břemeno, které mu odpůrci chtějí hodit na ramena. Chce se tohoto břemene co nejdříve zbavit, aby názorně demonstroval své kromobyčejné mírotvorné dovednosti, a mohl přejít k úkolům mnohem bytelnějšího významu. Takovým úkolem je kupříkladu geopolitické ovládnutí Severní mořské cesty, kterou vidí coby alternativu k Suezskému průplavu, a obecně Arktidy s jejími zásobami nerostů. Odtud jeho posedlost Grónskem, což je vstupní brána k celému regionu. Na tomto kolbišti se bude muset Amerika jednou utkat nebo dohodnout s Ruskem usilujícím o totéž. Ukrajina je pro Trumpa jen jedním ze zátěžových regionů.
Nejraději by jednal s někým z politických odpůrců Volodymyra Zelenského, třeba s Porošenkem nebo Tymošenkovou. Jenže to jsou zástupci starých elit, zatímco Zelenskyj je fámulus elity nové. V roce 2019 šel Zelenskyj do voleb jako jakýsi ukrajinský Trump – bořitel starých pořádků. Válka sice zamíchala kartami, avšak setrvačnost procesu zrušit nedokázala. Trumpova nepřízeň vůči Zelenskému má právě tento původ – nerad v něm vidí odraz vlastních povahových rysů: houževnatost, umíněnost, pevnost v kramflecích. Chce mít jistotu, že nezávisle na osobních preferencích bude ukrajinská elita konsolidována kolem aliance s Trumpovou administrativou a podle washingtonského scénáře. Věří, že situace je řiditelná a kontrolovatelná, jenže to málo zná Ukrajince. Bývalý náčelník generálního štábu Zalužnyj k Zelenskému není alternativou, do případných voleb půjde spíše v tandemu se stávajícím prezidentem, nikoli proti němu.
Ten, kdo nemilosrdně tepá Trumpovu administrativu za snahu o zastavení palby na nynější frontové čáře, by měl, než se začne durdit, jasně říct, jak si asi představuje osvobození okupovaného území. Prakticky všechno, co Ukrajina ztratila, padlo Rusku za kořist v prvních dnech války, ještě v roce 2014, kdy země byla prakticky bezbranná a nevlastní vinou odzbrojena. Nyní pozastavení války vysoké intenzity je objektivně nevyhnutelné: oběma stranám dochází základní zdroje, jak lidské, tak hmotné. Mýlí se, kdo si myslí, že mobilizační potenciál Ruska je nekonečný. Jen hlupci si mohou myslet, že přírodní zákony v Rusku neplatí a jablko tam padá zásadně vzhůru. Ruské národní hospodářství mele z posledního, dávno vyváží jen suroviny bez přidané hodnoty, jeho poválečná obnova si bude vyžadovat úsilí několika generací. Proto i Putin je okolnostmi nucen ke kompromisu. Ruský tisk je dávno nastaven tak, že cokoli může Kreml vydat za historické vítězství. Leč skutečnost je neúprosná. Ukrajina, která ubránila 80 procent svého území, vychází po třech letech války jako jednoznačný vítěz. Nelze předem hádat, k jakým ústupkům bude Rusko donuceno. Možnosti jsou všelijaké. Může se vzdát snu o obsazení Chersonu, Záporoží či části Doněcké oblasti, což by si vyžádalo ústavní změny, které samy o sobě by pro Putina byly ponížením. Může se zříci svého požadavku na „demilitarizaci“ Ukrajiny, tj. částečného zrušení ukrajinských ozbrojených sil pod ruskou kontrolou. Kdyby Donald Trump žádal po Ukrajině splnění této podmínky, rovnalo by se to uznání vlastní prohry, protože by to příliš připomínalo afghánský nezdar, který je v očích Američanů odstrašujícím příkladem. Tento Putinův požadavek totálního odzbrojení byl pravou příčinou fiaska všech předchozích jednání, včetně istanbulských. A pro Trumpa je nadmíru důležité, aby jakýkoli smír vypadal jako jeho úspěch, nikoli jako opakování afghánského ponížení.
Důležité je, že Ukrajina v případě zastavení bojů na dnešních dělicích čarách má šanci stát se objektem jakéhosi Marshallova plánu, což znamená, že vedle vybojované svobody a nezávislosti má také perspektivu zajistit si prosperitu a blahobyt, něco na způsob poválečného německého hospodářského zázraku. Zachování demokratické prozápadní orientace činí takový vývoj možným. Rusko takovou šanci nemá a mít nebude.
