Nemocný muž na Seině: Jak Macrona paradoxně drží u vlády Marine Le Penová?
Francouzský prezident Emmanuel Macron se teď snaží hrát jednu z vůdčích rolí v reakci Evropy na posuny, které do mezinárodní politiky přinesl staronový americký prezident Donald Trump. Využívá tím tradiční nástroj přímo volených francouzských prezidentů, kteří se často snaží svou domácí reputaci zlepšovat právě zahraničněpolitickými iniciativami.
Macron je při tom ve francouzské politice v opravdu nezáviděníhodné situaci, kdy připomíná politicky dožívajícího nemocného muže na Seině, který funguje jen díky specifické francouzské ústavě. Jeho středová strana, která se teď jmenuje Renesance, v loňských předčasných parlamentních volbách utrpěla porážku, protože skončila až třetí na hlasy a druhá v počtu mandátů. Volby v červenci tehdy trochu zbrkle vyvolal sám prezident Macron po tom, co pravicově protestní Národní sdružení (RN) Marine Le Penové triumfovalo v evropských volbách.
Zbrklé volby
Prezident chtěl využít strach z nástupu lepenistů a získat bleskovými volbami většinu v Národním shromáždění. To se mu nepovedlo, přestože strana Marine Le Penové ve volbách na počet mandátů na první místo nedosáhla. Nejsilnější se v dolní komoře francouzského parlamentu stala široká levicová koalice Nová lidová fronta (NFP), sahající od socialistů přes zelené až po několik odstínů krajní levice, do níž patří i komunisté. Macronův tábor ztratil parlamentní většinu, ale nezískala ji zároveň ani protestní pravice kolem Marine Le Penové ani levice pod vedením krajně levicového populisty Jean-Luca Mélenchona.
Od té doby Macron vládne pomocí menšinových vlád a hledání proměnlivých většin. V udržování vlád u moci mu na prvním místě pomáhá ústava páté republiky, v níž má prezident velmi silnou roli, kterou si pro sebe kdysi „na tělo“ napsal Charles De Gaulle. Prezidentem jmenovaná vláda například nemusí na počátku jejího mandátu projít hlasováním o důvěře v Národním shromáždění. Zároveň může prosazovat některé důležité zákony vydáním dekretu, a to včetně státního rozpočtu. Její moc je ale v tomto okamžiku omezena tím, že po použití takového vládního dekretu může desetina poslanců vyvolat hlasování o nedůvěře, které se koná do 24 hodin. Když se většina všech poslanců vysloví proti důvěře vlády, nový zákon neplatí a vláda padá.
Marine spěchá
To se ostatně loni na podzim stalo právě první Macronově menšinové vládě v tomto období. Kabinet vedl bývalý vyjednavač EU o brexitu Michel Barnier, který je členem středopravicové strany Republikáni. Barnier se u moci udržel jen 4 měsíce, protože jeho vláda nepřežila právě použití dekretu při projednávání rozpočtu na rok 2025. Pád Barnierovy vlády podpořila nejenom levice, ale také strana Marine Le Penové. Tato lídryně pravicově protestního tábora hraje od parlamentních voleb nečekanou roli. Když Macron jmenoval Barniera premiérem, nevyvolala proti vládě hlasování o důvěře. Menšinový kabinet odstřelila až v loňském prosinci. Záminkou byl údajně příliš úsporný návrh rozpočtu, ale šlo spíše o to, že Le Penová chtěla vyvolat krizi, donutit Macrona k předčasné rezignaci na prezidentský úřad a vypsání předčasných prezidentských voleb. Ty by Le Penová potřebovala, protože jí hrozí, že bude odsouzena za zneužívání peněž v době, kdy byla europoslankyní. Možným trestem při tom může být i zákaz po nějakou dobu kandidovat ve volbách, což by jí znemožnilo účast v plánovaných prezidentských volbách v roce 2027, kdy už Macron nebude moci podle ústavy kandidovat.
Centrista proti migraci
Vláda padla, Macron odmítl rezignovat, ale jmenoval nového premiéra, kterým se stal politický veterán, středový křesťanský demokrat François Bayrou. Několika násobný prezidentský kandidát pocházející z pyrenejského jihu Francie je dlouholetý spojenec Macrona. I on má za sebou přestávku kvůli finančnímu skandálu, ale teď úspěšně bruslí v roli premiéra. V oblasti migrace kormidluje doprava, což mu vyneslo toleranci krajní pravice. Rozpočet prosadil použitím dekretu a přestáním hlasování o důvěře. Jeho výrok, že migrace potápí Francii, ale rozzlobil do běla levici, jejíž část ho také trpí v čele vlády. Bayrouova vláda už i proto přežila šest hlasování o důvěře, přestože je v úřadu teprve čtyři měsíce. Pro jeho pád na střídačku hlasují různé části levice, ale v žádném z šesti případů vyslovení nedůvěry nepodpořila Marine Le Penová a její Národní sdružení.
Tolerance od lepenovců
Aktuálně ovšem premiérovi dost škodí skandál ohledně sexuálního zneužívání v katolické škole v jeho volebním obvodu, o kterém měl vědět, ale nic proti němu údajně nepodnikl. Bayroua naopak posiluje ústavní ustanovení, které neumožňuje rozpustit Národní shromáždění dříve než rok od posledních voleb (nyní do července) a volební preference, které nenaznačují jiný výsledek než současné rozštěpení parlamentu a absenci jasné většiny. Osud vlády zůstává v rukou Marine Le Penové, která ale nyní očividně sází na to, že získá další voliče, když bude hrát umírněnější politiku a nechá vládu zatím žít. Zvláštní politická symbióza dlouhodobých politických rivalů a odpůrců, Emmanuela Macrona a Marine Le Penové, proto asi bude ještě nějakou chvilku a bez větší pozornosti pokračovat.
