Reputační kolaps Svobodných aneb Jak se liberálové rozpustili v Okamurově xenofobním bloku
SPD se dohodla na volební spolupráci s Trikolorou, PRO a Svobodnými, kteří tím spáchali politické harakiri. Dříve seriózní liberální strana se spojuje s populisty z okraje spektra. Vyměnila svoji identitu za možná dvě poslanecká křesla.
Tomio Okamura si loni na podzim uvědomil, že si nemůže dovolit ve sněmovních volbách zopakovat přiznanou koalici s Trikolorou, PRO a někde i Svobodnými z voleb do krajských zastupitelstev. Jejich výsledky nebyly přesvědčivé, SPD si pohoršila o tři mandáty. Aby obešel jedenáctiprocentní klauzuli pro vícečlenné koalice, odmítl riskovat a nabídl ostatním umístění na kandidátkách SPD.
Sešup Svobodných
Nakonec ulovil tři straničky na pokraji politického bankrotu, jejichž lídři jsou ochotni za svoje potenciální zvolení obětovat cokoli. Podpisu memoranda o spolupráci se nakonec kromě Okamury zúčastnili Jindřich Rajchl (PRO), Zuzana Majerová (Trikolora) a trochu překvapivě zástupci Svobodných Libor Vondráček a lídryně Markéta Šichtařová.
Svobodní se připojili na poslední chvíli, když zkrachovalo vyjednávání s Motoristy sobě. Ti už předtím zabouchli dveře Robertu Šlachtovi, jehož Přísaha zřejmě zůstane na ocet. Dělá to dojem, že se Svobodní chtěli uchytit za každou cenu, než jim ujede vlak.
Antisystémové spolky Trikolora a PRO nikdy nepatřily kvůli šíření lživých konspirací a radikálnímu populismu mezi relevantní nabídku na politickém trhu. Jejich lídři mají jeden společný jmenovatel: podbízejí se Babišovi do vlády a je jim jedno, jaký výtah je tam vyveze. Ještě nedávno nemohli SPD přijít na jméno, ale vidina křesel spojuje.
Svobodní byli trochu z jiného těsta. V roce 2009 je založil Petr Mach jako alternativu ODS poté, co ji opustil Václav Klaus. Pyšnili se sice poněkud katedrovým, ale konzistentním liberálním programem. Nepodařilo se jim však výrazněji prosadit v politické soutěži. Je ovšem diskutabilní, jestli u voličů zabere sázka na spojení s nahnědlou SPD.
Okamura nemluví o koalici, ale o „strategickém vlasteneckém spojenectví“. Vlastenecké spojenectví v praxi otvírá dveře ruskému vlivu, když prosazuje ukončení pomoci Ukrajině, podporuje mír za jakoukoli cenu, tedy i podle ruského diktátu, nechce zvyšovat výdaje na obranu a kalkuluje s vystoupením z EU a NATO pomocí referend.
Omluva Svobodných
To je skutečně jiný projekt, než prosazovali Svobodní. Dokazují to i slova jejich předsedy Vondráčka, když se vymezoval proti Trikoloře, tehdejšímu koaličnímu partnerovi v neúspěšných volbách v roce 2021, kvůli zásadním názorovým rozdílům a prezidentské podpoře Andreje Babiše. V lednu 2023 se Svobodní za tuto koalici omluvili.
„Uvědomujeme si, že kvůli dnešním postojům hnutí Trikolora naše dřívější spojení vrhá špatný stín na naši značku, naše příznivce, voliče a členy. Za toto bychom se chtěli všem Svobodným upřímně omluvit. Tuto zkušenost bereme jako ponaučení do příští politické práce, kterou chceme hájit pravicové a demokratické principy,“ psali Svobodní. Moc se nepoučili, stejně jako odmítáním spolupráce s SPD.
„Trikolora začala usilovat o velké spojení s SPD, které se přitom často projevuje jako levicově-populistické hnutí. Ve svých řadách má viditelné bývalé členy ČSSD, jako jsou Jaroslav Foldyna či Ivan David. Ta fascinace nám prostě přišla zvláštní. Názorový odklon je zde evidentní. Také jsme se daleko jednoznačněji postavili na stranu napadené země (Ukrajiny). V té omluvě bylo jasně napsáno, že se nejedná jenom o prezidentskou volbu,“ prohlašoval v květnu 2023 Vondráček.
Tonoucí se stébla chytá
Dnes je všechno jinak, tonoucí se stébla chytá. V Okamurově bloku, usilujícím o vstup do vlády s Babišem, je jasně dáno, kdo je dominantní silou. Okamura vycítil, že je lepší posbírat drobnou konkurenci, každá desetina procenta je dobrá.
Je si vědom, že bez tohoto spojení by zejména po Trikoloře a PRO neštěkl ani pes. Stejně jako po Realistech, Volném bloku, všech slepých uličkách Jiřího Paroubka nebo Ladislava Vrabela. Proto si může diktovat podmínky, včetně jednoho poslaneckého klubu.
Trikolora a PRO už dávno rezignovaly na dvacetiprocentní ambice, jež je měly katapultovat jako vůdčí sílu „vlastenecké“ scény. Po fázi očekávání následovala imploze do bezvýznamnosti. Jejich preference nejsou téměř měřitelné, což jim nebrání deklamovat velikášská prohlášení na sociálních sítích, jako by už sestavovaly vládu.
Zároveň je trochu zvláštní, že ti samí kritici, kteří napadají Spolu kvůli „podvodu na voličích“ a udržení hlasů TOP 09 a KDU-ČSL, neprotestují proti záchraně mnohem marginálnějších seskupení, jež by se bez Okamurova hozeného lana utopila.
Na oplátku dostává SPD bonus jisté pravděpodobnosti, že se mu podaří zastavit pád preferencí, které se dnes pohybují mezi 6 až 8 procenty. Je ovšem otázkou, jestli zopakuje dvacet mandátů z posledních voleb, na které potřebovala 9,5 procenta hlasů. Nic tomu zatím nenasvědčuje.
Kdo vydělá a prodělá?
Nikde není psáno, že se ve volbách promítnou prosté součty všech čtyř stran, jejichž části potenciálních voličů se nemusí takto široce rozkročená mesaliance líbit. To platí především pro voliče Svobodných, kteří do Okamurovy šablony s rasistickými výlety příliš nezapadají. SPD, Trikolora a PRO mají našlápnuto k autoritářské změně režimu po Orbánově vzoru, včetně posunu geopolitické pozice země směrem na východ.
Posílení bloku SPD by nejspíš nevyhovovalo hnutí ANO a rizikové je hlavně pro Motoristy a Stačilo!. Oba menší subjekty balancují na hraně zvolení a ošetřují podobný voličský elektorát. Okamura si na jejich hlasy věří: „Na základě přesahů z našich průzkumů chceme ukrojit ze Stačilo!, ANO i od Motoristů.“
Možné to je. Také kvůli těmto nejistotám nelze vyloučit scénář z předchozích voleb, kdy nemalá část voličských hlasů propadla. To už by Babiš nerozdýchal…
