Bartkovský: Alternativy k demokracii končí koncentračními tábory nebo gulagy. Kdo tu chce měnit režim?
Nikdy by mě nenapadlo, že krátce poté, co návrat svobody a demokracie oslaví v Česku 35 let, se tu najdou lidé, kteří chtějí měnit režim. Odvahu sbírali docela dlouho, i když náznaky tu byly. Osobně jsem se s tím setkal za covidu, kdy na těch nejmenších antisystémových demonstracích začali po konci demokracie volat lidé, kteří už zmizeli v propadlišti dějin. Jenže ta myšlenka jejich odchodem z výsluní nezmizela, naopak se jí dostává nebývalé renesance. A přestává to být legrace.
Donald Trump svým druhým nástupem k moci potvrdil jednu věc naprosto zásadně a svými kroky nám ji každý den připomíná. Nic, co platilo doteď, už neplatí. Rázem jsou pryč bezpečnostní záruky, jež tu byly buď od začátku studené války, nebo byly domluvené po jejím konci. Putin začíná snít o světě, kdy se NATO vrátí do doby před rok 1997, a tedy že o členství přijde i Česko. Bílý dům na tato slova při nejlepším mlčí, v horším případě je mu to jedno. Rozpadají se obchodní aliance i důvěra v mezinárodní právo. A kombinace všech těchto faktorů roztleskala měniče režimu na naší politické scéně.
Pamatuji si na jeden z prvních soudů s Ladislavem Vrabelem, jehož lži o jaderném útoku Česka vůči Rusku nakonec Ústavní soud prohlásil za projev svobody slova. V ironii toho všeho volal tehdy Vrabel při přestávce před soudními dveřmi po změně režimu. Když jsem se ho osobně zeptal, jestli má být ten nový režim fašistický, nebo komunistický, dočkal jsem se od něj i jeho příznivců sprchy nadávek. Rétoriku o nutných změnách pořádku pak převzal Jindřich Rajchl a souběžně s tím i parta kolem Kateřiny Konečné. Teď se pod záštitou hnutí Svatopluk (mezi jehož hlavní tváře patří ekonomka Švihlíková, politolog Drulák a aktivista Semín) chystají na začátku dubna debatovat na akci s názvem Východiska a vůle ke změně režimu mimo jiné s Tomiem Okamurou, Petrem Macinkou či Janou Majerovou.
Po nutnosti změnit režim volá i miliardář a vývojář počítačových her Marek Španěl. Často mluví o cenzuře a omezování ve společnosti, i když jeho výroky na sociálních sítích či v jím vlastněných Parlamentních listech či Echu24 nikdo nikdy necenzuroval. Poměrně schizofrenní je, že chce měnit režim, který mu umožnil založit, provozovat i odprodat úspěšnou firmu či vlastnit a provozovat média. Za lidmi, kteří volají po razantních společenských změnách, se tak začíná shlukovat velký finanční kapitál. Daleko k těmto lidem nemá ani Pavel Tykač, jenž finančně podporuje Institut Václava Klause, z jehož kuchyně vzešel právě Petr Macinka a všichni jeho Motoristé.
Nikdo zatím moc neříká, jaký režim by chtěl. Marek Španěl na sociálních sítích následně upřesnil, že by chtěl současnou demokracii (která podle něj demokracií není) měnit na jinou demokracii (která by podle něho demokracií byla). Jenže opakem demokratického režimu je režim nedemokratický. Takhle to vždy platilo a platit bude. Alternativy k demokracii jsme si vyzkoušeli v uplynulém století. Jeden z těch režimů měl koncentrační tábory, druhý gulagy. A tím to vždycky skončí. Jen naše demokracie silou a stabilitou svých institucí zatím dokázala zajistit, že se tu moci nechopí jedna konkrétní parta bez možnosti její kroky korigovat či ji u vlády kompletně vyměnit. Ve volbách.
Demokracie není dokonalá. Vždy bude pomalá a neefektivní. Ale nic lepšího lidstvo dosud nevymyslelo, a když poslouchám rétoriku všech měničů, slyším tam inspiraci z minulosti. S autokracií vždy přichází utrpení, které mlčící většina toleruje. S hrůzou občas poslouchám, jak tito lidé vzhlíží k efektivitě Číny, houževnatosti Ruska či suverenitě současných Spojených států. Ty první dva státy mají společnou absolutní cenzuru, všemocné represívní složky, nulovou možnost kritiky vlastní moci i pracovní tábory pro nepohodlné skupiny obyvatel. Donald Trump se zatím vydal jen cestou cenzury některých slov, vyhazování lidí z práce pro jejich názory, deportování demonstrantů za jejich postoje i stavbu detenčních center pro „zahraniční vetřelce“, kde neplatí stejná pravidla jako ve zbytku Spojených států. Rusko zabírá sousední země silou, Čína si nacvičuje manévry u Tchaj-wanu a USA si brousí zuby na Grónsko i divoký odsun Palestinců z Gazy. Padají roky nevyřčená tabu a já jsem rád, že v Česku se nic takového neděje. Mějme se před lidmi, kteří volají po změně režimu, na pozoru. Opakuji, že alternativy vždycky končí koncentračními tábory nebo gulagy.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
