České volby a vztah k Rusku: Podbízení se a usmiřování s Moskvou k ničemu nepovede, bude to katastrofa
Premiér Petr Fiala v rozhovoru pro deník Financial Times ostře vyjel proti šéfovi hnutí ANO Andreji Babišovi. Tvrdil, že tím, co Babiš dělá, „pomáhá Vladimiru Putinovi“. Vůdce opozice odpověděl, že Fiala lže a že on přece několikrát označil Putina kvůli válce na Ukrajině za agresora. Byla to další předvolební přestřelka, ale na jejím pozadí se rýsuje možný existenční problém pro Českou republiku a tím je, jak přistupovat k Rusku. Z historie víme, že jakkoli Moskvě ustupovat, usmiřovat se s ní či se jí podbízet nevedlo k ničemu dobrému. Končilo to většinou katastrofou.
V únoru 1946 poslal americký diplomat v Moskvě George F. Kennan na ministerstvo zahraničí do Washingtonu zprávu, která později vešla ve známost jako Dlouhý telegram, protože materiál měl přes 5000 slov. Ten pak ještě rozšířil a v červenci 1947 vydal v časopise Foreing Affairs pod názvem Zdroje sovětského chování. Kromě jiného se tam píše, že sovětská politika je „logice rozumu nepřístupná, ale logice moci ve vysoké míře přístupná. Proto se může beze všeho stáhnout – a všeobecně to dělá – pokud někde narazí na silný odpor“. Kennan byl svým způsobem vizionář – současná ruská politika, kterou dnes definuje diktátor Putin, je totiž ve vztahu k zahraničí stejná jako ta někdejší sovětská, reprezentovaná masovým vrahem Stalinem.
Upozorňovat proto hlasitě i před českými zářijovými volbami do Poslanecké sněmovny na nebezpečí ruské politiky je namístě. Protože Moskva dál brojí proti „dekadentnímu“ Západu, odmítá pojetí naší svobody a demokracie a válka na Ukrajině je pro ni vítaným prostředkem, jak ohrozit i naše národní zájmy. Podbízet se Putinovi se nám proto nemůže nijak vyplatit.
Trump telefonoval s Putinem
Stávajícím výsledkem je už přes tři roky trvající válka na Ukrajině. Přestože za Joe Bidena byly americko-ruské i evropsko-ruské vztahy mrazivé, tak jak USA, tak Evropa brzdily vojenskou pomoc Ukrajincům a slyšeli jsme u toho bojácná slova o tom, že nechceme Rusko moc provokovat. Donald Trump si teď naivně myslí, že mír na Ukrajině s Putinem nějak zobchoduje. Třeba se to na chvíli i podaří, ale z dlouhodobého hlediska to nebude mít valnou hodnotu. Taková politika má pak negativní vliv zejména na dění v Evropě, speciálně na státy ve střední a východní Evropě, které Rusko pořád považuje za sféru svého vlivu.
Podívejme se i na několik příkladů marných snah Západu vyjít vstříc Rusku a jak to v posledních desetiletích dopadlo.
V roce 1994 bylo podepsáno Budapešťské memorandum, ve kterém se Ukrajina zřekla jaderných zbraní výměnou za cestu k západní integraci a bezpečnostním zárukám ze strany Spojených států, Velké Británie a Ruska. Jenže výsledkem byla v roce 2014 anexe Krymu a obsazení části východní Ukrajiny. Západ reagoval mimořádně ustrašeně. Pak přispěchalo Německo a Francie s takzvanými Minskými dohodami o Ukrajině, z kterých se stal brzy cár papíru.
Už když v březnu 1999 vstoupilo Česko a další středoevropské země do NATO, tak clintonovská Amerika Rusku slíbila, že výměnou za to s ním bude daleko lépe spolupracovat. V květnu toho roku byl v Paříži podepsán dokument „Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací“. Jak vidíme, i tohoto z dokumentu se stal bezvýznamný slint.
V roce 2004 Rusko tvrdě zasáhlo do politického vývoje na Ukrajině, kde se rozhodovalo o tom, zda jít vstříc EU či nikoli. O čtyři roky později Moskva vojensky napadla Gruzii. Západ opět reagoval slabě. Místo zvýšeného hlasu se americký prezident Barack Obama pokusil o další velké usmíření s Ruskem. Mimochodem jedna z dohod o odzbrojení dvou supervelmocí byla podepsána v roce 2010 v Praze. V roce 2021 skončila bez náhrady.
Steve Witkoff, de facto současný osobní Trumpův vyslanec u Putina, v jednom rozhovoru nedávno řekl, že „nepovažuje Putina za zlého člověka“, podpořil falešná referenda konaná v oblastech Ukrajiny pod ruskou okupací a slíbil, že pomůže zrušit západní sankce na ruský vývoz zemědělských produktů a hnojiv.
Kolikrát se tedy ještě Amerika a některé části Západu rozhodnou opakovat v případě Ruska stejnou chybu? Pokud to někdo dělá, rozhodně by na to neměla přistupovat Česká republika. Měli bychom jít cestou, kterou kráčí Polsko. To zůstává k Moskvě tradičně velmi kritické a obezřetné.
Před podzimními volbami do Poslanecké sněmovny by se proto měly rozhodující politické strany a hnutí jasně vyjádřit, jaké vztahy s Ruskem chtějí. Pro české národní zájmy by bylo výhodné, kdyby Ukrajina získala členství v NATO nebo v EU a tím i silné bezpečnostní záruky. Mělo by skončit zlehčování odpovědnosti Putina a ignorování skutečnosti, že Rusko vojensky napadlo Ukrajinu, protože to odráží postoje kremelské propagandy. Nemístná je i kritika ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského kvůli odložení voleb, neboť v době války nebylo možné volby podle ukrajinské ústavy uskutečnit.
Dějiny 20. století i první čtvrtiny století současného jednoznačně potvrzují, že Rusko reaguje pouze na silné odstrašování a rozhodné akce. Pokud tlak necítí, je agresivní. Nečekejme proto, že Putin bude dělat nějaké velké kompromisy. Jestli si to Donald Trump neuvědomuje, dělá obrovskou strategickou chybu a hazarduje i s naším osudem.
