Co přinesl den (úterý 12. ledna)

, nýbrž jen „předstírat zájem podílet se na trestném činu“. A to tenkrát, když je zjevné, že ten, kterému zájem předstírá, by čin vykonal tak jako tak.

Jak se to pozná? Navíc do institutu „korunního svědka“ se může docela dobře schovat provokování k trestnému činu (svědkovi nehrozí žádný postih). Pecinův balíček prý taky rozšiřuje okruh trestných činů, kde je možné použít odposlechy. Aby si stát mohl dovolit něco podobného (smí-li si něco podobného jako je „protikorupční agent“ vůbec dovolit), musí být jeho demokratické základny neobyčejně pevné. Nejsem si jistý, že je to zrovna případ České republiky. Jedno je ovšem jasné: pokud volby vyhraje Paroubek, bude se mu balíček velmi hodit.
Ústecká ČSSD zahájila mohutnou antikampaň proti Zemanově SPO. V inzerátech se píše např.: „Uvědomujete si, že pokud účast Melčákovy a Šloufovy strany povede ke snížení počtu hlasů pro levici (tedy i pro KSČM) ve volbách do Poslanecké sněmovny, mohlo by to vést k vítězství Topolánkovy a Kalouskovy pravice?“ SPO ovšem není v první řadě Šloufova a Melčákova, nýbrž Zemanova. Budou ho volit ti na „levici“, kteří nesnáší Paroubka, a protože každé úsilí s sebou nese riziko, jsou zjevně ochotni riskovat, že to případně pomůže Topolánkovi a Kalouskovi. Zdá se, že naopak nechtějí riskovat, aby spolu s Paroubkem volili tak trochu i Filipa. Kdoví, jestli si neříkají: než Paroubek, to radši i Topolánek s Kalouskem. Tomu bych se vůbec nedivil, myslím si to taky. Jen se mi zdá, že Zeman není řešení. Dále Zemanovi vyčítají, že v roce 2007 stál za přeběhlíky, kteří umožnili vznik Topolánkovy vlády. To, řekl bych, mu vyčítají právem. Nebylo to od Zemana rozumné. Pokud chtěl Paroubka opravdu zničit, měl mu naopak umožnit, aby se stal místo Topolánka premiérem s přeběhlíky, tj. aby sám zalehl na Prokrustovo lože, které si Topolánek tak horlivě připravil. Dnes by byl na něho roztomilý pohled, pokud by byl vůbec ještě vidět. A konečně, ptát se Zemana, zda za rozjezdem jeho strany stojí Marek Dalík, je neslušný a dosti zbabělý pokus Zemana kompromitovat. To by se ho rovnou mohli zeptat, zda za ním nestojí Radovan Krejčíř. Tento způsob diskreditace protivníka by měl potenciální voliče ČSSD spíše odpuzovat. Ty slušné, ovšem. Třeba jich už není moc.
Nápad osvobodit občany od nedůstojného jha otrocky posluhovat obcím v uklízení chodníků se, jak se zdá, zatím příliš neosvědčil. Pravda, situace je dosti mimořádná – vzhledem k této dvacetileté sněhové kalamitě. Jenže nová úprava v mimořádných podmínkách vybouchla a zákony mají platit i pro mimořádné podmínky. V dílčí věci se uskutečnila zásada Liberté, Égalité, Fraternité s tím, že Fraternité se realizuje jaksi vedle zákona díky lidem, kteří se na ten bordel nemohou dívat.

Zapřísahám se, že nemám nic proti církevním řádům. Leč: v galerii Nová síň, sídlící v objektu kláštera řádu sv. Voršily (nikoli Voršilky, jak píší v MfD, tak se jen neoficiálně říká jeptiškám, členkám řádu) byly vystaveny obrazy malíře Romana Franty, kombinující figurky Ferdy Mravence a Brouka Pytlíka s dosti brutálně pojatými ženskými akty. Majitelky objektu to rozhořčilo. Daly to najevo řediteli galerie, který měl předtím s řádem dobré vztahy, a ten, aby projevil dobrou vůli, zobrazeným dámám přelepil přirození, údajně důkladně vyvedená (opírám se o svědectví tajemnice galerie paní Polákové, zveřejněné v MfD), černou izolepou. Podle paní tajemnice „jsou studie ženských genitálií na obrazech tak názorné, že skutečně mohou pobuřovat“. Celý případ je mimořádně srandovní, něco podobného jsem zažil naposledy, když jsme ve Tváři v roce 1965 zveřejnili Hrabalův text Bambino di Praga z r. 1950. Myslím, že za prvé, když už se někdo chce pobuřovat, najde v našem okolí, v naší politice, v různých veřejných aktivitách věci, které by byly daleko vhodnějším objektem než zobrazená přirození, a za druhé, že pokud je obraz dobrý (nedovedu to posoudit, viděl jsem jen reprodukci v MfD, ale posoudit se to dá jedině poté, co se obraz vystaví), je prudérnost tohoto typu omezením svobody umělecké tvorby, což je důležitá součást svobody projevu. Pan ředitel, přelepující dámská přirození, i Voršilky, které na něj v tom směru tlačí, se proviňují proti Listině základních práv a svobod. Pohoršení zbožných sester lidsky chápu, ale aspoň vidí, jak ošidná věc může být podnikání s uměním. Možná by si měly vybrat nějaký jiný obor.

„Byl jsem s děvkou, ale seděl jsem s ní jenom v kavárně, na pokoj jsem s ní nešel“, řekl údajně zpěvák Nohavica o svých kontaktech s StB. To je hezká metafora, ale když ji vezmeme věcně a doslova, vůbec neobstojí. Scházet se s estébáky po kavárnách byla školácká chyba, která se spoustě lidí nevyplatila. Vystavovali se jí všanc. Správný postup byl: „kontakt“ jen na služebnách, na písemné pozvání, které nebylo možné odmítnout, nebo když vás prostě sebrali a odvezli si vás sami; trvat na sdělení důvodu (oni většinou sami uváděli „úřední jednání“) a na sepsání protokolu, který člověk podepsal a tudíž věděl, co v něm je, a pokud by v něm bylo něco, s čím nesouhlasí, nepodepsal by ho. Schůzky v kavárnách naproti tomu často skončily tak říkajíc v posteli, v lepším případě dostal člověk „céčko“, často aniž by o tom věděl.



AUTOR JE POLITOLOG



Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala