Co přinesl den (pátek 22. ledna)

Policista obdržel podmínku, řekl bych, že právem. Policie má k ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti občanů k dispozici výjimečné prostředky. Pokud je někdo dá k dispozici jiné instituci bez těchto pravomocí (a bez omezení, která s tím souvisí), takže za pár dní ví to, co by jinak, pokud se to ukáže bezvýznamným, mělo být zničeno a zapomenuto, celá ČR, je to totéž, jako kdyby si nějaký lékař fotil pohledné pacientky pod záminkou přesného stanovení diagnózy a pak fotky prodával porno časopisům.

Paní Hana Kohoutová z Rokycan, pojišťovací agentka, si vymýšlela klienty pojišťovny, pro níž pracovala, a brala za to solidní provize. Hrozí jí prý deset let vězení. Až ji pustí, nepochybně se o ni bude zajímat vedení leckteré české politické strany, a paní Kohoutová by pak provize mohla brát docela legálně – po černých duších v politice je dnes poptávka. Ta paní se spletla jen v oboru, kdyby si lépe vybrala, byla dnes na Ústecku v ČSSD nebo v ODS jednička.

„Všechno je tu nudné, šedivé a bez života. Tohle není socialismus, ale jeho selhání“, prohlásil jihoamerický bandita Che Guevara, který v roce 1966 strávil na útraty našich bolševických papalášů se svou milenkou pár týdnů v „ČSSR“. Asi mu vadilo, že se tu málo střílí, věší a vraždí. Opozdil se o patnáct let. Já mám na rozdíl od něho na tu dobu lepší vzpomínky. Bolševismus se hroutil, potkávala ho jedna nemilá příhoda za druhou, neměl moc síly buzerovat veřejnost (k hnusným excesům ovšem docházelo, to nechci zamlčovat), Praha byla na rozdíl od doby před deseti lety (a po deseti letech) veselá a v rámci možností i přívětivá (pokud se ovšem člověk nepohyboval po stranických rekreačních zařízeních).

Podle jakéhosi britského gentlemana, kterého v MfD nazývají „levicovým sociologem“, je dnes Rusko v situaci srovnatelné se stavem Británie ve 40. a 50. letech, kdy přišla o své impérium a její síla se radikálně zmenšila. Ten muž se velmi mýlí. Rusko je dnes v situaci Německa po prohrané první světové válce (gentleman to nevidí, asi proto, že se jeho země podílela, ač podstatně skromnější měrou než Francie, na poválečném dušení, ždímání a válcování poraženého; pro Angličana je zjevně dodnes problém si to přiznat). Jen nevím, zda se dnes v Rusku (když už ho srovnáváme s tím Německem) píše ještě rok 1932, nebo už 1934.

Německá policie zabavila cca sto exemplářů knihy pojednávající o tom, jak správně a v duchu koránu řezat manželku. Před časem se prý stalo, že jakási německá soudkyně osvobodila vyznavače islámu, který zmlátil svou ženu, s odkazem na to, že oba manželé pocházejí ze stejného kulturního prostředí (kde je to zřejmě jakási součást etikety). V duchu multikulturality je to tedy přípustné (něco jiného by bylo, kdyby muž nebyl muslim nebo žena nebyla muslimka). Pro spravedlnost třeba podotknout, že soudkyni pak z případu rychle odvolali. Zde se zjevně dostávají do rozporu dvě přikázání, kterými jsme nahradili ta Mojžíšova: přikázání ctít multikulturalitu a přikázání politické korektnosti. Zajímavý problém pro odborníky z oboru gender studies! V zásadě je třeba, aby žena měla tatáž práva jako muž, tj. dostat nářez. Chyba zatím byla, že muži se řezali jednak mezi sebou, a jednak občas někdo zmlátil ženskou, což bylo v naší zaostalé sexistické společnosti považováno za něco mimořádně odporného. Nebylo by snad správné naopak výslovně dovolit také manželkám, aby bily své muže? A vydat za tím účelem příručku „Jak správně a efektivně seřezat manžela“? Tím by byla dovršena rovnost pohlaví v takové míře, o jaké se zatím nezdálo ani islámským teroristům.


AUTOR JE POLITOLOG



Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala