Co přinesl den (středa 10. února)

ODS dnes přitlumila obstrukci v parlamentu. ODS má na obstrukce plný nárok. Je to sice krajní, ale zcela legální politická zbraň a navíc taky legitimní, protože Paroubkova opozice od voleb v roce 2006 byla jedna vytrvalá a soustavná obstrukce.

Pokud ten člověk udělal něco, co vypadalo na první pohled jako vstřícný krok (nabídka příměří po dobu českého předsednictví v EU, nesouhlas s rozhodnutím Ústavního soudu o uspíšení voleb) udělal to jen proto, aby ho mohl hned vzápětí popřít. Navíc od někoho, kdo si vůči politickým oponentům dovoluje v podstatě všechno, a když si někdo dovolí setinu toho vůči němu, začne kňučet o moři nenávisti, která se na něj valí, se nic jiného, než to, co předvádí od svého vstupu na českou politickou předscénu, čekat ani nedá. Problém je jen, že Paroubkova obstrukční politika způsobila v době do vzniku druhé Topolánkovy vlády (té, která už dostala důvěru) hluboký pokles preferencí strany. ODS by se mohlo stát před volbami totéž.

Podle agentury Factum Invenio vede ve volebním odhadu ČSSD před ODS s náskokem přes šest procent, přičemž ČSSD získává, ODS tratí. Výsledky jednotlivých průzkumů se dosti různí, pokud jde o velikost náskoku ČSSD a toho, kdo přibírá a kdo ztrácí. Vytvářejí dojem, že situace je chaotická a že je brzy na nějaké rezolutní závěry. Také nelze zapomínat, že se společenství podporovatelů ODS rozpadlo na dvě skupiny, na pesimisty (vrátí se starý upír z Hradu a udělá z ODS tu odpudivou příšeru, jejímž vrcholným výkonem byl krach ve volbách r. 2002), ti upřednostňují TOP 09 a loajální optimisty, věřící, že se z ní dá pořád ještě vydobýt něco pořádného. Otázka, kterou si asi klade hodně lidí (přiznávám se, že k nim patřím) není, kdo si zaslouží větší důvěru, ale kdo si zaslouží větší nedůvěru. Proč bych se nepřiznal, pro mne je to TOP 09. Ale jistě, mohu se mýlit, třeba si důvěru nezaslouží nikdo z nich. Podle průzkumu Factum Invenio by se do Poslanecké sněmovny dostali ještě komunisté, o něco slabší TOP 09 a o hodně slabší lidovci. Věci veřejné by zůstaly těsně pod prahem (a pan John by pak dostal od Paroubka velký pětipatrový dort nebo deset beden kvalitní whisky), zelení se dvěma procenty beznadějně vzadu.

Obezitologové řádí nejen u nás (viz naše včerejší glosa), ale i v USA. Jeden momentálně sídlí v Bílém domě. Hodlá zakázat zákonem, aby byly dětem ve školách podávány pamlsky a sladké limonády (třeba i v automatech na chodbách). Zajímalo by mne, jaké budou sankce pro provinilce. Nabízí se možnost „týden v hladomorně“. Mohli bychom USA nabídnout Daliborku, udělat z ní jakési české Guantánamo.

Ruský exministr zahraničí Primakov poskytl pozoruhodný rozhovor Právu. Vysvětlil, že v Rusku je stejný kapitalismus jako všude ve světě, protože všude ve světě stát funguje i jako vlastník, i jako regulátor (problém je, že v Rusku funguje stát jako vlastník a regulátor ve všem, ne jen v podnikání, jen v současné době má trochu méně síly, což je možné vydávat za jakýsi prvek demokracie). Doba se prý od pádu SSSR změnila, Moskva v minulosti měla strach, že některý stát odpadne od sovětského bloku (jak decentně vyjádřeno) a „přeběhne k Američanům“. Jinak pan Primakov patří k humanistům: viníci rozpadu SSSR byli Jelcin, Kravčuk a Šuškevič (prezidenti RSFSR, Ukrajiny a Běloruska), kteří jakýmsi dokumentem, údajně podepsaném kdesi v lese, pohřbili SSSR. Gorbačov je měl nechat v tom lese obklíčit vojskem a - proboha, ne je zastřelit nebo zavřít, ale jen jim ten dokument vzít a zničit ho. A pan Primakov hned zdůrazňuje, že nehájí do roztrhání těla vše spojené se SSSR. Tedy hájí, ale ne až do roztrhání těla. Rovněž pozitivní změna. V dnešní ruské politice není prý jediný příklad, kdy Rusko použilo sílu proti státu, který si nezačal jako první. Jistě, Němci taky začali druhou světovou válku teprve poté, co skupina polských teroristů zákeřně přepadla vysílačku v Gliwicích. Taky je třeba doplnit, že Rusové mají jakousi historickou, osudovou smůlu: ti, kteří si proti nim začínají první (nemluvím o případě legitimní obrany např. v napoleonských válkách a v druhé světové válce), bývají velmi často aspoň padesátkrát slabší, než oni. Taky je častá situace, kdy takový slabší požádá silné Rusko o tzv. bratrskou pomoc, která bývá většinou poskytnuta ještě předtím, než je o ni požádáno. Jak vidno, naši slovanští bratři na východě tu šanci, kterou dostali na přelomu osmdesátých a devadesátých let a kterou si zasloužili možná ještě méně než my, nijak moc využít (chce se mi napsat „taky“) nedokázali.

Z Hradu se šíří sice oficiálně nepotvrzené, ale o to sugestivnější zprávy, že Václav Klaus se hodlá slitovat nad ODS, jež se mu pod Topolánkovým vedením stala nevěrnou, a ujmout se jí blíže nespecifikovaným způsobem. Připomíná to schéma, které známe z Bible – lid pod nevěrným panovníkem odpadl od Hospodina a začal se klanět hnusným modlám (zeleným, bruselským atp.), ale poté, co panovník na nevěru doplatil, se Hospodin nad svým lidem slitoval a odpustil mu. Dá se tedy o Topolánkovi plným právem říci, že konal, co bylo zlé v Klausových očích a že mu to po volbách bude spočítáno. Zpráva vypadá jako jakýsi zkušební test, kolik věrných se v ODS ještě sdružuje. Někteří se ozvali - například jakousi oslavnou tirádou i primátor Bém (přesně biblicky: nevrací se otec, ale dítě k otci - jak by mohl v budoucnu tak směšný spolek servilních vrtichvostů někdo vůbec volit), jenže Bém ve své současné situaci není pro Klause žádné velké terno.




AUTOR JE POLITOLOG



Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala