Co přinesl den (pondělí 22. února)

MfD za mediálního řevu ustoupila ze svého původního tvrzení o předraženosti pandurů a přiznala, že „české“ pandury byly podstatně lépe vybavené než ty portugalské a vůbec, že cena odpovídala povaze výrobků a okolnostem prodeje. Nezbylo jí nic jiného, protože ministerstvo obrany předložilo přesvědčivé podklady. Změnila tedy strategii: nakoupili jsme (zbytečně) mercedesy mezi obrněnými transportéry místo „fabií“ (které stačily portugalské armádě). To je ovšem otázka pro odborníky na vojenskou výzbroj a ne pro hecíře veřejnosti. A odborníci by měli veřejně diskutovat mezi sebou, protože dva náhodně vybraní odpůrci pandurů lidi, kteří věci pořádně nerozumí, oblbnou už svým nimbem specialisty. Když ovšem specialista tvrdí, že NATO po nás chtělo jen dvacet obrněnců ve výzbroji, více nám nikdo nenakazoval, otvírá se mi kudla v kapse. Tak když jde o obranu, budeme dělat jen to, co nám přikážou, a ani o fous víc! Česká armáda by měla z čistě politických důvodů být aspoň minimálně bojeschopná sama o sobě (tj. dokázat aspoň týden jakž takž vzdorovat např. ruské nejaderné agresi). Jinak se každý bude koukat vyvlíknout z toho, aby nám pomohl. V MfD má fórum čtenářů (tří) o případu pandur jasno skoro předem: jak je možné, že čeští politici přistoupí na takové špinavé obchody! To, co vašemu redaktorovi sdělili ti dva pánové (bývalí manažeři Steyru) není daleko od pravdy! Jak to víte, vy chytráci? Na případu Pandur je podivné jen jedno: jak velkou vlnu vykrucování a vzájemného osočování lidí do obchodu tak či onak zapojených vyvolalo obvinění naprosto nevěrohodné. Expremiér Topolánek se dostal do zuřivého sporu s exministryní Parkanovou, těžko se zbavit dojmu, že se chce po jejích zádech vyšplhat z močálu. Rovněž je víc než těžké ubránit se dojmu, že pan Paroubek za sebe do nebezpečné politické situace nastrkuje něco jako kaskadéra. Možná, že je na vině jen předvolební hysterická atmosféra. Bylo by to přirozené. Nikdo zatím nepředložil nic, co by se aspoň vzdáleně podobalo důkazu.

MfD přinesla rozhovor z vyhozeným ředitelem ÚSTR Žáčkem, který vyznívá dosti kapitulantsky („Je pravda, že ti lidé šli s kůží na trh a někdy příliš jednoznačně tvrdili, že mají pravdu“ – pro Krista Pána, pokud člověk není jednoznačně přesvědčen o tom, že má pravdu, a nedává to jednoznačně najevo, měl by raději mlčet). Z případu Kundera se snaží vykroutit – Já o tom obsahu nevěděl, je chybou, že to nevyšlo nejdříve u nás. A nabízí panu Pernesovi své služby, ač ten dal jednoznačně najevo, že o ně ani trochu nestojí. Článek Luďka Navary je ještě horší, mluví o „nešťastném zveřejnění případu Milana Kundery“. Jaképak nešťastné, lidé, kteří to otevřeli a zveřejnili, postupovali podle zásady padni komu padni.

AUTOR JE POLITOLOG