Co přinesly dny (12. a 13. února)
Sněmovna je v rozkladu, píšou dnes v Právu. To si toho všimli brzy. Sněmovna je v rozkladu přinejmenším rok. Ústavní soud tuto skutečnost v rámci „právní čistoty“ vypsání nových voleb velkoryse zanedbal a Paroubek pochopil, že rozklad PS mu hraje do not.
Současná situace je tato: máme vládu, která nemá většinovou podporu v PS, jež ovšem není usnášení schopná. To je nejoriginálnější způsob demokratického vládnutí, jaký kdy byl vyzkoušen. Většina se bude snažit prosadit svá témata, která menšina zablokuje. Podle toho, kdo tento politický styl dovedl u nás (a možná nejen u nás) k dokonalosti, lze hovořit o „Paroubkovském způsobu politiky“.
Nástupcem kardinála Vlka na pozici pražského arcibiskupa se má stát královéhradecký biskup Dominik Duka. Vzhledem k jeho dobrým vztahům s prezidentem Klausem a signalizované vstřícnosti ke státu (nějak se mi chce napsat „establishmentu“) ve věci Svatovítské katedrály by člověk skoro očekával, že u nás bude zavedena jakási moderní varianta cézaropapismu – její základní inovací bude, že „císař“ (zatím říkáme prezident) coby hlava církve je ze zásady ateista.
Právo přináší velký rozhovor s předsedou Věcí veřejných Radkem Johnem. Není divu, od pana Johna a jeho strany si mohou, jak z dalšího vyplyne, hodně slibovat. VV má zásadní postoj k TOP 09: „Na billboardech po celé ČR bylo více knížat, než je knížat na celém světě“. Kníže je na tom stejně jako Rom v tom smyslu, že knížetem, stejně jako Romem, se (dnes) člověk rodí. Představme si, že by pan John hlásal tezi: „Na billboardech po celé ČR bylo více Romů, než je Romů na celém světě.“ Jeho výrokem by se nejspíš začaly vážně (a právem) zabývat orgány činné v trestním řízení. Možná by bylo na čase zrovnoprávnit knížata s Romy, nebylo by to nijak náročné, knížat je velmi málo. Než se k tomu dopracujeme, omezme se na konstatování, že pan John předvádí mimořádně upadlý populismus. Dále: Pan John se slavnostně zavázal, že by VV nikdy neudělaly koalici s komunisty. Tento zásadový postoj má společný s Paroubkem. Menšinovou vládu ČSSD by ovšem konec konců podporoval, ovšem jen v tom případě, že by dala nějaký rozumný návrh. Pan John hned zdůrazňuje, že ho dosud neviděl, ale co není dnes, může být zítra (tj. po volbách). Pan John je člověk zcela všeho schopný. Myslím, že zkorumpovanou pravici je třeba rozmetat a nahradit ji touto zcela zásadně nezkorumpovanou – pan John se k panu Paroubkovi hodí jako, dejme tomu, Lužkov k Putinovi. Mimořádně vykutálené je, že si uvnitř strany zavedli institut agenta-provokatéra. To skoro nabuzuje otázku, kdo jím momentálně je a jaký je mechanismus jeho volby. Z dalšího vyplyne, že agent provokatér je tajný. Může to být kdokoli, ve Věcech veřejných je straník straníkovi agentem – provokatérem: každý zastupitel Věcí veřejných je srozuměn s tím, že strana může vyslat provokatéry, kteří mu mohou učinit korupční nabídku, a on je povinen to do 48 hodin nahlásit na speciální číslo. A když nezavolá, odchází z Věcí veřejných. To je zajímavá implantace prvků známých ze Stalinovy éry do českého liberalismu a připomíná mi následující anekdotu: „Gulag, dva vězňové rozprávějí: - Proč tu sedíš, holoubku? - Inu, babičku stařičkou sekerkou jsem umlátil. - A ty? - Já tu jsem pro lenost. Počkej, pro lenost se snad ještě nezavírá? - Víš, to bylo tak: procházeli jsme se onehdá s Ivanem Vladimírovičem po Moskvě, a jak už to bývá, když se dva našinci setkají, politické anekdoty jsme sobě rozprávěli. Pak jsme se rozžehnali, pocelovali, on jde domů, já jdu domů, a já si říkám: mám ho jít prásknout hned, nebo stačí až ráno? No a vidíš, já, kůže líná, šel jsem až ráno.“ Ani ve Věcech veřejných se, jak vidno, lenost vyplácet nebude.
Princ Charles se v Praze při své návštěvě setká s prezidentem Klausem a zajde do divadla na operu. Doufám, že to nebude Libuše, jeden jeho předchůdce, rakouský korunní princ Rudolf, shlédl v Národním divadle první jednání, poté uprchl a na útěku prý řekl svým hostitelům vyčítavě: proboha, proč dáváte takové věci, vždyť máte znamenitého skladatele, nějakého Dvořáka! (V tomto případě nejspíš o Libuši nepůjde, princ Charles míří do Stavovského divadla, a tam by se Libuše nevešla). Á propos, dnes je v módě opery všelijak ozvláštňovat, viděl jsem např. velmi pěkné (hudebně) představení Figarovy svatby, které se z neznámých důvodů odehrávalo celé na schodech. Bylo by v duchu této módy velmi pěkné zorganizovat závěr Libuše podle vzoru toho velmi pěkného filmu z „Pražské pětky“ který jsem viděl na sklonku totáče. Byla tam česká lidově demokratická hospoda, v níž seděli všichni, kdo do národních tradic patří, od vodníka na vrbě a Švejka až po ty dva zelené pracující z bolševické stokoruny. To by sedlo.
AUTOR JE POLITOLOG
