Schopný Honza
V úterý večer mi jeden politik poslal SMS, že druhý den oznámí premiér Jan Fischer odchod na lukrativní zahraniční post. Ve středu jsem si přečetl, že bude viceprezidentem EBRD. To vše hlavně díky své rudé knížce.
Samozřejmě to nemyslím doslova. V EBRD zřejmě o Fischerově členství v totalitní partaji, s jejímž hnusným ekonomickým dědictvím nám banka paradoxně pomáhá se vypořádat, ani nevědí; vysoce ambiciózní a přizpůsobiví lidé jako náš současný loutkový premiér je obvykle ve svých CV opomenou - náhodou.
Ostatně představte si, kdyby Fischer během pohovoru v EBRD třeba řekl: „Myslím, že se na ten post hodím nejlíp, o tom jejich bolševickém svinčíku totiž osobně něco vím. A řeknu vám, chlapi: čeká nás hromada svědomité práce!“
Spíš jde o to, že Fischer patří ke generaci, jež členstvím v KSČ nepomáhala jen své kariéře a peněžence, ale i k legitimitě režimu. Ironií osudu je právě nyní, dvacet let po Listopadu, na vrcholu. A to jsme si tehdy mysleli, že nejlepší budoucí kvalifikací bude vytahaný svetr, spletenec mastných vlasů na hlavě a teplý lahváč v ruce.
Je to ironie: hned od začátku jsem Fischerovo angažmá ve Strakovce bral jako pouhý můstek k nějaké slušnější kariéře, svého druhu dočasnou oběť.
Snad to je něco ve Fischerových očích. Na prostituci pro ČSSD je totiž bývalý šéf ČSÚ přece jen příliš inteligentní i ambiciózní; snad pár měsíců, pak ale za zásluhy Brusel, Londýn nebo Ženeva, oblíbený trojúhelník exkomunistů. Vzpomeňte například na Josefa Tošovského: taky banka.
I proto Fischer nikdy nepremiéroval. Být skutečným šéfem vlády totiž znamená občas někoho z ministrů vyhodit, případně se naopak za nějakého postavit - ve finanční krizi řekněme třeba za ministra financí.
Jenže to s sebou nese nepříjemnosti, v současné politické situaci především v Lidovém domě. A víte, co to znamená: Petr Dimun z vás udělá gaunera na Facebooku, Jaroslav Tvrdík vás pohřbí v TV a Jiří Paroubek to řekne manželce Petře. Druhý den si neškrtnete ani v Táboře, natož v Londýně.
Fischera prý na funkci navrhli ministr financí Eduard Janota a guvernér ČNB Zdeněk Tůma. Proč ne, mocní si mají pomáhat k ještě větší moci. Jen jsem měl za to, že byl Fischer nejšťastnější tady doma, s námi a se svými čísly.
