Sklízet vlastní hnus
Jiří Paroubek se diví, že na předvolebním mítinku ČSSD někdo vytáhl transparent, jenž z něj dělá prvního zastřeleného prezidenta ČR. Přitom by se spíš měl divit, metaforicky řečeno, že dávno není prvním zastřeleným šéfem ČSSD.
Právě on totiž vnesl nejen do české politiky, ale i celé společnosti extrémně nenávistnou polarizaci připomínající předehru totalitních pučů, k nimž má ostatně přinejmenším verbálně tak blízko – než se začne omlouvat.
A nechtějte, abych teď velkého bosse kvůli objektivitě citoval. Zaprvé nejsem objektivní, už kvůli své výplatní pásce; zadruhé nemám na taková slova klávesnici, nekupoval jsem totiž počítač v Kimově Severní Koreji; a zatřetí se i přes okno bytu bojím vajec, jež poslední dobou Paroubkova nenávistná slova záhadně následují jako supi mršinu.
Řeknu to objektivně jinak: Paroubek prostě jen sklízí Paroubka. A dobře mu tak.
Když jej ČSSD před pěti lety omylem vytáhla ze sklepa hrůzy, vypadalo to pouze na špatný vtip; jako by nám před očima mávala zlým maňáskem z dávného bolševického mauzolea, kde došel balzám. Už zakrátko jsme se ale nestačili divit. Někdejší vychvalovač února 1948 se nejdřív coby nezvolený premiér a později i uzurpátor strany začal chovat, jako bychom tuhle hnusnou dobu prožívali znovu. Se vším všudy.
Jako první přišla třídně i generačně nenávistná slova, po nich fyzická agrese. Část voličů ČSSD, reflexivně inklinující ke KSČ(M), byla vždycky odpudivá cháska: bývalí milicionáři, estébáci či jézéďáci frustrovaní polistopadovým vývojem, ne vždy bohužel neoprávněně. Až Paroubek ale dal plný průchod jejich fyzické nenávisti, svého druhu novodobé pěsti lidu.
Na svém loňském předvolebním mítinku v Českém Krumlove například nechal své sympatizanty zmlátit muže, jenž si pokojně stoupl před hypermarket s transparentem Paroubkova myčka mozků, v podstatě vlídnou pravdou. Když poté začala létat vejce, objevila se zničehonic náhodná parta judistů masírující mladé odpůrce i bez vajec. Od té doby za sebou Paroubek násilí táhne stejně jako státní dluh.
Svým způsobem tedy bylo jen otázkou času, kdy lidé vyrazí proti jeho kanónům nenávisti do ulic. I to je totiž demokracie, byť možná její finální stádium; za svou svobodu i práva se perete, dokud vás o ně demokratické volby nepřipraví. Bohužel i to je demokracie.
