Jaký je vlastně Vít Bárta? „Není radno mu křížit cestu.“
Scházet se s lidmi, kteří osobně znají nového ministra dopravy Víta Bártu, nebo s ním dokonce dlouhodobě spolupracovali, je nesmírně zábavné. Během schůzky oscilují mezi nenávistí, pohrdáním, strachem, podlézáním, zbožšťováním a servilitou. Většinou všechno najednou.
Stejně tak muž, který se sám ozve a nabízi svůj pohled na Bártu, protože jak říká: „Nikdo o něm evidentně nic neví a všude se píšou neskutečné bludy. On žádný svatoušek není. Mám na to důkazy.“ Když se pak sejdeme (na čerpací stanici na výjezdu z Prahy, zašití u rychlého občerstvení) pár dokumentů sice na stole přistane, ale tváří v tvář diktafonu je to taky to jediné, co se děje. Jinak ticho, zděšení.
„Já vám to teda všechno povím, ale jen pod podmínkou, že neuvedete moje jméno,“ říká nakonec muž, když se znechuceně po pár minutách trapného mlčení zvedám k odjezdu.
„Já vás přece nenutím,“ já na to.
„Já vím,“ řekne a odmlčí se. „Musíte pochopit, že... No, že to není lehké.“
„Jste snad svéprávný. Buď jste se mnou chtěl o Bártovi mluvit, nebo ne a pak tady nemám co dělat.“
„Ne, že bych se bál. Ale na druhou stranu. Nebylo radno mu křížit cestu ještě před tím, než se stal ministrem. Natož teď, když má neomezenou moc.“
Když si sednu zpátky na dřevotřískovou židličku a zastrčím klíčky od auta do kapsy, „muž jakože anonym“ spouští tirádu. Teprve po hodině, kdy zapomene na paranoidní obavy, začínají jeho slova dávat smysl.
Když se stejný scénář opakuje u setkání s druhým i třetím člověkem z Bártova okolí, začínám být mírně paranoidní také a tak se pro jistotu pojistím a nechávám si všechny, s nimiž se kvůli portrétu ministra Bárty scházím, prověřit. Kupodivu všichni mluvili pravdu a i jejich informace o konkrétních obchodních i osobních případech, které Bárta inicioval, jsou pravdivé.
Nakonec to tedy nevydržím a jednomu z nich, který se tváří jako obzvlášť neohrožený člověk (a testosteron z jeho nabušené postavy stříká při každém kroku) vmetu do tváře, že nechápu, proč jsou takoví srabové a bojí se jít se svým jménem na veřejnost. Muž několik minut řve na celé kolo, že on tedy rozhodně srab není, jestli chci, tak mi to dokáže, hned teď a tady (při jeho prvním sprostém výkřiku se totiž několik mužů v zahradní restauraci u Vltavy otáčí naším směrem a někteří mají evidentně cukání vstát a před cvokem velikosti mameluka mě zachránit). Bobule svalů hrají symfonii, na spáncích mu naběhlá žíla z ruda barví tvář až do fialova. A …pak splaskne a schlíple odejde.
Než pak nasedne do svého terénního auta, přátelsky mi poradí: „Pozorně ho sledujte. A rozhodně ho nepodceňujte. V jakémkoliv směru.“
Více o Vítovi Bártovi se dočtete v dnešním Reflexu.
Zaujal vás tento článek? Podpořte nás v kategorii "média" v anketě Křišťálová Lupa 2010.
