Výročí 17. listopadu: Proč byli disidenti nakonec pro smích
Za temných let komunismu se jejich jména nikdo neodvážil na veřejnosti ani vyslovit, ale dnes jsou z nich pro mnohé spíše komické figurky. Disidenti. Proč to tak dopadlo?
Když za revoluce Havel ohlašoval složení nové vlády, kdykoli řekl "signatář Charty 77", davy jásaly. Mezitím se doba změnila. Se slovem disident se pojí různé nadávky, například že dotyční jsou bývalí komunisté, tedy tím pádem vlastně pořád komunisté, osoby v zajetí ideologie pravdy a lásky (odporná slova), jedinci organizačně neschopní, nebo jsou to všechno rovnou najatí agenti tuzemských a cizích rozvědek, kteří konec komunismu jen simulují.
Předně mám pocit, který se mění ve stále větší jistotu, že pokud někdo v internetových debatách obviňuje disidenty z toho, že jsou to ve skutečnosti jen převlečení komunisté, je autor takových plků nejspíš bývalý estébák – a to nikoli agent, nýbrž spíše důstojník. Kdybych byl bývalý estébák, pokud může být něco takového jako bývalý estébák, postupoval bych právě takhle. Dělal bych ze sebe fanatického antikomunistu a obviňoval bych bývalé disidenty z toho, že byli ve skutečnosti slouhové režimu. Výhodou je, že čtenářský život se tím značně zjednoduší. Kdykoli narazím v textu na slova jako „pravdoláskový“, nebo na přezdívky jako „Veškrna“, přestávám to číst, protože slepička si sice i na hnoji najde a nezašpiní se, ale já nejsem slepička, tak to nemám zapotřebí.
Předně k tomu, kdo je to disident. Rusové pro to měli slovo „inakomysljaščij“, za transkripci neručím, nejsem rusista. Ale obsah je jasný, člověk myslící jinak, ten, kdo je stranou, kdo myslí jinak, než jak se má myslet oficiálně. Z „myšlení jinak“ ještě neplyne žádná morální zásluha, nicméně je jasné, že myslet jinak bývá obtížnější, než myslet stejně, míněno stejně jako mocní. Také to má různé nepříjemné důsledky.
U nás slova disident a chartista splynula dohromady, což není úplně přesné, protože mnoho lidí myslelo jinak a dávali to i najevo a trpěli kvůli tomu, ale nepodepsali chartu, protože se jim nelíbil buď text, nebo někteří ti lidé kolem. V tom je ale to kouzlo, že někdo nepodepíše Chartu ne proto, že se bojí komunistů, ale proto, že se mu nelíbí Charta. Nicméně mnozí z těch, kdo si dnes dělají legraci z Charty, by dostali z vlastní zbabělosti průjem už jen proto, kdyby to slovo někdo vyslovil šeptem na druhé straně ulice. Celkem snadno vám řeknu proč, protože všichni jsme si tenkrát mysleli, že je to napořád. Slovo napořád znamená, že optimisté ještě koncem 80. let soudili, že během 90. let dojde k „nějakým změnám“, možná tak trochu ve stylu 60. let. Takže když někoho soudruzi zašlápnou do latríny, hned tak nevyleze. Než zase soudruzi v debatě pod článkem začnou zase jako vždycky o tom, že jsem mladičký novinář, co o té době nic neví, tak je chci ujistit, že jednak nejsem žádný novinář a že v komunismu jsem pořád ještě prožil většinu dosavadního života. Což by mohli vědět, protože jistě na StB v Hradci a v Náchodě musí mít někde poznámku, kdy jsem se narodil, tak ať si to v papírech, co ukradli a mají doma pod postelí, přečtou a neprudí pořád.
K těm disidentům. Sami si naběhli tím, že naznačovali, že měli nad národem takovou morální převahu, že to národ nebyl schopen skousnout a odmítl je. (Ve svobodných volbách v roce 1992.) Převaha sem, převaha tam, marketingové packalství Občanského hnutí bylo trestuhodné. Klip Jiřího Dienstbiera, kterému se přezdívalo „procházka na mostě“, je koncentrací této ubohosti. (Ministr brouzdá po Karlově mostě a pochvaluje si, jak slušně revoluce proběhla a celý svět se nám obdivuje. Pak dojde k Černínskému paláci a zabouchne za sebou dveře. To snad musel vymyslet nějaký estébák.)
Disidentům nebylo za komunistů dobře. Občas je třeba někdo podpořil ze Západu, i finančně, ale jinak to byli vyděděnci žijící v ghettu. Myšlenkově jim to zůstalo. Nikdy se příliš nesnažili o budování svého obrazu. V politice je to hloupost. Uvedu jen jeden příklad. Prezidentu Havlovi se vytýkalo, že uděluje mnoho nesmyslných milostí. Jako novinářská hyena jsem si s tím dal práci a pročetl hradní zdůvodnění všech milostí během jednoho kalendářního roku, bylo jich kolem stovky. Sporné mi připadaly asi dvě. Jinak to všechno byli lidé s duší na jazyku, kteří nic moc neprovedli, spíš by se měli starat o malé děti doma, než sedět v base. U nás se zavírá za kde co, místo aby se trestalo jinak. Nebo proslulá Havlova milost po revoluci, o které se říkalo, že Havel pustil na svobodu kriminálníky. Blbost. Většina z nich by byla propuštěná tak jako tak během pár měsíců.
Výtka, že disidenti jsou většinou organizačně neschopní, ale sedí skoro stoprocentně. Jsou.
Proč jsou disidenti nakonec pro smích? Špatně položená otázka. Nejsou. Komunismus je pod drnem. Pro smích budeme my, pokud ho necháme v nějaké podobě oživnout.
