Radek John už není nejpopulárnějším politikem. Ani zdaleka
Radek John se propadl z prvního místa nejpopulárnějších politiků na dvanácté, komunistický bachař zřejmě vyhraje soudní spor s disidentem a podle agentury STEM už to zase vyhraje sociální demokracie.
Žebříčky popularity politiků mají nízkou vypovídací hodnotu, respektive vypovídají obyčejně o tom, kdo toho dělá nejmíň a proto nejmíň zkazí. Předseda vlády (pokud celá ta vláda nemá fakticky svázané ruce) nemůže být příliš dlouho nejpopulárnějším politikem. Když ovšem politik ztratí za pět měsíců 28% popularity a propadne se z prvního místa na dvanácté, jako se to stalo v průzkumu STEM Radku Johnovi, o něčem to svědčí – vzhledem k tomu, že je předsedou a výstavním exemplářem strany, také o tom, že se stranou to jde z kopce. Problém Věcí veřejných přitom není, že nejsou dost levicoví, ale že se jejich politický projekt, to, na co nalákali voliče (přímá demokracie po internetu) se ukázal být nefunkční a hodnotově irelevantní. Zlevicovění Věcem veřejným nepomůže, ale může položit celou koalici. Petr Nečas byl postaven do situace, kterou je sotva schopný zvládnout. Stačil si zatím znepřátelit TOP09, je v permanentním konfliktu s Kalouskem, teď přibudou problémy s VV, a nakonec mu zbude jen Václav Klaus, s nímž žádné velké terno neudělá, protože prezident má při vší své energičnosti z Ústavy slabou pozici. „Slušný“ Nečas nedovede to, co perfektně zvládal „hulvát“ Topolánek: dělat konsensuální politiku, která drží vládu pohromadě.
V Lisabonu proběhl summit NATO, čestným hostem byl ruský prezident Medvěděv. Mluvilo se mj. o tom, že vznikne společný projekt protiraketové obrany pro Evropu a USA, a to v koordinaci s projektem raketové obrany, který vyvine Rusko. Plán NATO je, pokud jde o náklady, skromnější než ten Bushův, pro ČR bude funkční někdy v roce 2018. Jednalo se i o spolupráci s Ruskem ve věci Afghánistánu (Rusko se z pochopitelných důvodů nechce účastnit přímo vojenských akcí). Otázka je jen, co za to hlaváči NATO slíbí Medvěděvovi, a do jaké míry to bude na náš účet. Jsou tu trochu zneklidňující signály. Jednak se mi nechce věřit, proč by se Rusko mělo po divoké protibushovské politice zrovna teď celé prosvětlit a změnit se v kooperujícího beránka, a jednak mnichovanství je v politice našich západoevropských spojenců zakořeněno hlouběji, než si myslíme.
Předseda pražské ČSSD Hulinský poskytl rozhovor Právu a Lidovým novinám. Libuje si, že se ČSSD podařilo odvrátit hrozbu pravicové koalice a prosadit některé gulášové projekty (MHD zadarmo zatím pro mládež a důchodce, brzy bude pro všechny). Představil taky konkurenty z TOP09 jako buď sympaťáky s velmi problematickou minulostí (Laudát), nebo velmi problematická individua s velmi problematickou minulostí (Kalousek). Také Jiří Dienstbier ml. není nic moc, ale podpořil koalici ČSSD s ODS na Praze 2, kde spolupracuje s Aleksandrou Udženija, což je člověk, který ho může pozitivně ovlivnit.
Do případu pana Laciny, který způsobil nehodu na dálnici, jež málem skončila smrtí dvou lidí, asi soudní znalci moc jasna nevnesou. Dopravní psycholog o něm prohlásil, že by ho klidně doporučil i na řidiče autobusu, zároveň však nevyloučil ani možnost, že ve zkratu mohl nehodu vyvolat záměrně. Teď už zbývá jen si vybrat.
Bývalý komunistický bachař a poté poslanec Vondruška zřejmě vyhraje svůj proces s disidentem Wolfem, kterého měl (podle vlastních slov neměl) v péči v Minkovicích. Pan Wolf si z minkovického „nápravného zařízení“ odnesl trvalé psychické následky a pro Vondruškova advokáta bude hračka vylíčit ho jako nedůvěryhodného. Minkovice měly, pokud se pamatuji, v sedmdesátých a osmdesátých letech mezi českou opozicí pověst dosti děsivé mučírny. To se opravdu nenajde nikdo další, kdo by byl schopen to potvrdit?
Prezident Klaus tvrdil ve svém středečním projevu, že německé násilí bylo nesrovnatelně horší než české násilí na Němcích. Německý prezident Wulf, který v pondělí přiletí do Prahy, prohlásil poté, že Němci způsobili Čechům nevýslovné utrpění. Myslím, že to mělo být naopak. Nejdřív měl Klaus přiznat, že Češi způsobili svým českým krajanům německé národnosti velké utrpení, a německý prezident mohl pak kontrovat. Klaus by tím byl prokázal něco, co nejen jemu, ale zvlášť jemu, a nejen v případě Němců, ale všeobecně, osudově chybí, tj. dobrou vůli. Pak mohl Wulf prohlásit to, co prohlásil, aniž by to vypadalo, že se pokouší rozlícené Čechy už nevím po kolikáté pacifikovat. Tedy přesněji řečeno, aniž by to vypadalo tak trochu servilně. Ale nic není ztraceno, Klaus to ještě v pondělí může napravit.
Historik Michal Ullmann mluví v rozhovoru s LN o „dnešním údivu nad tím, že lidé okamžitě nechtěli zavést kapitalismus“. Vysvětluje to tím, že měli se socialismem spojeny i životní jistoty, které jim poskytoval, a to pozitivní, co ve svém soukromém životě v té době prožili. Mám o tomto vysvětlení jakési pochybnosti. Jednak lidé v podstatě vůbec nevěděli, co mají pod slovem „kapitalismus“ rozumět. A jednak si lidé jen pomalu zvykají na to, že některé tabuizované věci se už „smí“. U nás to trvalo do předvolební kampaně v r. 1990, pak se to najednou prudce zlomilo. Vzpomínám si např., jak jsem tehdy s překvapením zjistil, že stačí říci něco v tom smyslu, že komunisti jsou svině (supertabuizovaná věc), a srdce přítomných byla rázem na vaší straně. Když jste to ovšem vynechal, mohl jste se snažit, jak jste chtěl, a považovali Vás za nudného strejce, který navíc možná nemá jasno. Zvyknout si na to, že něco bylo dlouho zakázáno a najednou se to smí, dá práci.
Agentura STEM má smůlu: ať dělá, co dělá, skoro pořád jí už několik let vychází jako suverénní vítěz voleb ČSSD. Stalo se tak i tentokrát, opozice by získala v Poslanecké sněmovně dostatečnou většinu 104 hlasů (díky velkému zisku ČSSD), VV ztrácí natolik, že se vznáší nad mimoparlamentní propastí, něco ztratily i obě větší koaliční strany. S napětím čekejme na to, s čím přijdou CVVM, Factum Invenio a zejména SC&C, jejichž předpovědi bývaly v minulosti pestřejší. (Jinak o tom, že vládní koalice, jako všechny vládní koalice v Česku, ztrácí a bude ztrácet, nepohybuji).
Na velitelském shromáždění Armády ČR prohlásil prezident Klaus, že se Armáda ČR nesmí stát expedičním sborem. Nelze než souhlasit, hlasitě to předvedl hned na místě ministr Vondra. Klaus ovšem zároveň požadoval, aby se armáda soustředila hlavně na obranu země. Obrana ovšem neexistuje jen an sich, musíme vědět, kdo je potenciální nebezpečí. Když shrnu známé názory pana prezidenta, jsem na rozpacích: Rusové jsou naši kamarádi, islámský radikalismus se zbytečně nafukuje. Zbývají zastánci globálního oteplování, sudetoněmečtí revanšisté a jejich domácí přisluhovači a mocichtiví byrokrati z Bruselu: jak by měla vypadat naše armáda, aby se mohla vypořádat s těmito nebezpečími? Nemůžu si pomoci, vychází mi kombinace velkohubé bolševické propagandy a StB. Výhody jsou zjevné: výrazně se ušetří na zbraních (a taky na uniformách, nebudou zapotřebí).
Podle agentury SANEP velké procento Pražanů považuje pražskou koalici za důkaz, že pražští politici opovrhují voliči. Podle bezděčného miniprůzkumu náhodně (z politického hlediska) vybraného vzorku obyvatelstva mohu výsledek potvrdit. K tématu se vrátím.
Dr. Rath navrhuje provést řízení s ministrem Kalouskem, který ho prý při jednání PS „mimo mikrofon“ hrubě urážel. Je to odveta za to, že Kalousek žádá, aby mandátní a imunitní výbor Ratha potrestal za veřejné obvinění Kalouska z opilosti na téže schůzi PS. K tomu je třeba dodat dvě věci: Kalousek údajně urazil Ratha „mimo mikrofon“ (předpokládám, ze to nebude ani v zápisu ze schůze), kdežto Rath urazil Kalouska zcela veřejně. Je rozdíl mezi tím (uvádím to samozřejmě jako ryze teoretický případ) kdybych označil dr. Ratha za hovado v soukromí svého domova a tím, kdybych to napsal do Událostí, čehož jsem dalek. A za druhé, pan Rath vystupuje v celém příběhu v jakési trojroli: jako obžalovaný (do té situace ho postavil Kalousek), jako žalobce (do té situace se postavil sám) a zároveň i jako expert na rozpoznávání opilosti, jakási živoucí obdoba přístroje, jímž je dnes už vybaven kdekdo, nejen policie ČR (i do této role se pasoval sám). Nejen v soudním řízení, ale ve slušné společnosti obecně je první a druhá role s tou třetí neslučitelná.
Jiří Franěk upozorňuje v Právu na to, že kolem soudního řízení s řidičem, který údajně vytlačil z dálnice automobil a málem zabil dva lidi, protože jejich auto mu bránilo rozvinout možnosti jeho Superbu, vzniká poněkud lynčerská atmosféra. Uvádí přitom jako argument důležitou maličkost: dotyčný by to nemohl udělat, aniž by si dost poškodil vlastní auto (což se taky stalo). Je obtížné předpokládat, že by něco podobného udělal úmyslně (podotýkám jen, že to mohl udělat taky v záchvatu nepříčetného vzteku, ale to, že je schopen něčeho podobného, by psychologické nebo psychiatrické vyšetření mělo prokázat). Pak je taky možné, že to způsobila chyba v předjíždění, jejímž smyslem sice mohlo být způsobit předjížděnému nepříjemnost, ale ne takovou, aby ho málem zabil. Drtivá většina z nás viděla jen nepříliš kvalitní a na první pohled otřesný záběr z dálniční kamery. Franěk v té souvislosti píše: „Paragrafy trestního zákona … rozlišují jen trestné činy úmyslné a nedbalostní, nic mezi tím“. Na tom je hodně pravdy, a je mi líto, ale tak trochu to platí i o procesu s vítkovskými žháři (to říkám já, ne p. Franěk).
„Bývalému režimu připisuji k dobru vymýcení obrny, pravidelnou zdravotní péči o mládež, zejména tu zubní. Povinné očkování, síť jeslí a školek a masivní program škol v přírodě“, píše v Právu Jiří Hanák. Podobná slova chvály (úměrná době, očkování proti obrně tehdy ještě myslím nebylo) by bylo možno utrousit i o protektorátě, a podobným způsobem se po válce před soudem hájil K. H. Frank (nikdo nehladověl, což byla pravda, když vynecháme ty, co měli tu smůlu, že byli zrovna v koncentráku nebo v base). Ostatně nacisté byli taky socialisté, jenom národní (přesněji řečeno používali cizího slova „nacionální“).
V Lidových novinách vybízí zase Zbyněk Petráček v souvislosti s Klausovým projevem k 17. listopadu 1939 (viz naše poznámka mj. k tomu, abychom byli ostražití, když Němci narození po válce už nechtějí nést dědičný cejch jediných pachatelů. Může se v té výzvě přitom opřít o slovutné předchůdce, jednoho z nich, Pavla Eisnera, jsem zde před časem citoval. Dnes už ovšem není „strážnou vědou“ germanistika, nýbrž spíše oficiózní česká historická věda.
