Odhad nákladů na přímou volbu prezidenta je podle ministerstva vnitra 500 milionů korun. A to ještě pokud bude hlava státu zvolena hned v prvním kole. Pokud bude ještě kolo druhé, což je docela pravděpodobné, bude to stát víc.
Půl miliardy korun je docela hodně. Jedna dvoudenní volba prezidenta v roce 2008 stála kolem 200 000 korun. I když se u nás volí prezident nesnesitelně dlouho, je to v souhrnu jen pár dní, takže nepřímá volba je řádově levnější, i když se u nás volí v parlamentu donekonečna.
Půl miliardy je dost peněz. I když přepočteno na něco viditelného to není zase tolik. Můžeme za to postavit čtvrt kilometru metra, nebo koupit skoro dvě letadla L-159. Na jednoho občana je to 50 korun, když to rozpočítáme na těch pět let, je to na občana deset korun ročně, tedy malý kopeček zmrzliny. Z tohoto hlediska je to částka stejně dost nicotná, zvlášť když uvážíme, že nikde není řečeno, že by se utratila za něco užitečnějšího. Samozřejmě musíme připočítat peníze, které bude stát strany a kandidáty kampaň. Všechny ty kýble špinavosti a bělostné chrupy na billboardech bude třeba zafinancovat. Protože vyhraje jen jeden, všichni ostatní je utratí zbytečně. Utěšovat nás může jen to, že aspoň nepřímo je to vlastně něco jako sociální dávka pracujícím některých profesí, protože volební ohňostroj poskytne spoustu pracovních příležitostí výrobcům papíru a balónků, řidičům a pivovarům, uzenářům a vizážistům. Za půl miliardy by se sice daly pořídit tři až čtyři Leksellovy gama nože, jejichž hodnota je jaksi trvalejšího rázu, nicméně by se stejně nezaplatily a ty prachy by se rozpustily beze stopy jinde. V republice bude gama nožů stejný počet, ať už se bude prezident volit přímo, nebo ne.
Řečeno stručně, půl miliardy by bylo hodně pro mě a pro každého, kdo to tu čte, ale jinak to není tak strašné. Otázkou je, jestli za tu sumu dostaneme, co chceme. Jedním z cílů přímé volby má být zvýšení důstojnosti toho, jak se prezident volí, protože posledně – a nejen posledně – to byla noční můra. Jenomže to se nestane. Spíš můžeme skoro s jistotou očekávat pokles prezidentské prestiže. Proč, když si ho zvolí samotní lidé? Právě proto.
Platí totiž, že čím víc mají občané do něčeho možnost mluvit, tím méně tomu důvěřují. Sněmovně a Senátu v říjnu důvěřovalo 21 procent lidí. Přitom při této volbě je hlas lidu nejsilnější. V dlouhodobě neoblíbeném Senátu je vztah volič a kandidát v našem systému úplně nejtěsnější. A kde nic, tu nic. Vláda, do které už přímo mluvit nemůžeme, má 30 procent. A prezident, do jehož volby nijak zasáhnout nemůžeme, má 64 procent a míval i mnohem více. Je záhada, proč lidé tolik věří prezidentovi, kterého zvolil parlament, kterému celkem nedůvěřují. Mysl voliče je podivná. Politologové však už tento jev popsali, čím více volič o něčem rozhoduje, tím méně tomu věří. Důsledkem přímé volby hlavy státu bude tedy nejspíš pokles prestiže této funkce. O mnoho nejde, u nás prezident neznamená tolik, jak by se snad zdálo z kulisy Hradčan. Během volební kampaně také dojde k mnohem zábavnějšímu grilování kandidátů, než během podivného parlamentního divadla. O důstojnosti volby ale nemá cenu mluvit. A pokud jde o prestiž funkce, tak ta půjde dolů. Proč? Protože normální člověk zná sám sebe a ví, co je zač. Jak by mohl brát vážně svého kandidáta? Největší důvěru mají ti, které nikdo nevolí. Věřte nebo nevěřte, nadpoloviční většina občanů důvěřuje rádiu, armádě, televizi a policii. To se jim to dělá dojem, když na ně ruka pracujícího lidu nemůže.
