Proč jsou polibky exprezidenta Václava Havla smrtící
Lid obsadil pražský magistrát a Václav Havel seděl v místnosti v první řadě. To je samozřejmě v pořádku. Od prezidenta, zvláště bývalého a ohledy nesvázaného, čekáme, že bude tam, kde se něco děje. Je však až pozoruhodné, jak se Havlovi nic nedaří, když se pustí do vnitrostátní politiky. Tu pražskou čeká nejspíš totéž.
Stalo se až příslovečným, že když Havel někoho politicky podpořil, byl to polibek smrti. Zelení a všelijaké občanské iniciativy by o tom mohly vyprávět. S jednotlivci na tom byl stejně. Když označil za mladé nadějné politiky Grosse, Buzkovou, Mlynáře a Lobkowicze, zavřela se nad nimi po čase politická voda a zřejmě navždy.
Problém všech opozic označovaných dnes jako iniciativy pravdy a lásky byl v tom, že jejich představitelé málo sledovali filmy s Jamesem Bondem. Především si nevzali k srdci dvě klasické rady, které Q dal Bondovi: "Nikdy tě nesmí vidět krvácet. Vždycky musíš mít připravenou únikovou cestu."
S tím krvácením je to jen obrazné. V podstatě jde o to, že příliš mnoho proher vzbuzuje pachuť a posměch. A ta úniková cesta je v postatě plán B. „Co se stane, když." Demonstranti před magistrátem dokázali na sebe strhnout pozornost, upozornili na problém, ale nejsou organizovanou politickou silou, takže z toho zase nic nebude.
Možná mohla i česká politika vypadat jinak, kdyby se intelektuálové nevykašlali na technologii moci. Ale třeba to ani jinak být nemůže. Z pávů honicí psy prostě neuděláte.