Radek John: Své vlastní memento
Právě jsem strávil ideový víkend s Věcmi veřejnými, pravolevou partou kolem Víta Bárty. Ne že bych postřehl jakékoli ideje. Nic ovšem netrumfne volný pád Radka Johna.
V pražském hotelu Diplomat jsem ho viděl i poslouchal na tiskovkách, při rozhovorech s novináři i během projevu na veřejné části konference VV. Vůbec to nebyl hezký pohled: autoritativní mluvou, věčně nevrlou náladou i nezdravou odulostí čpící burčákem John začíná připomínat bolševického lampasáka, jemuž se rozpadá pluk pod rukama. Začíná být těžké myslet v jeho společnosti na cokoli dobrého.
Navíc spekulace o Johnově konci v čele VV nyní nezaznívají pouze z vedení strany, připouští ho i on sám. V ČT se John zatvářil jako John a bohorovně utrousil, že mu na tom vlastně zas až tolik nesejde. Když se najde někdo jiný, rád emigruje do svého moravského sklípku. Doufejme, že z případného exilu vzejde pouze jedno literární dílo a ne hned tři jako u Paroubků.
Když jsem v sobotu poslouchal Johnovu „ideovou“ řeč, zdálo se mi, že se vracím do dětství, z nějž mi dodnes v uších rezonují sjezdové kecy pohlavárů KSČ. Přesně tak John mluvil: o nárůstu počtu vyřešených policejních případů, o stonásobcích úspěšnosti na vnitru, o svém fantastickém úspěchu.
Až jsem se bál otevřít oči. Soudě podle sebechvály se John musel stropem vznést až někam nad Kulaťák, kde jako nafouklý komisař Clouseau praskl a padl zpět na zem. John však nepraskl – zatím. Místo toho všem věnoval krásnou ideu: „Musíme se snažit nést ohníčky Věci veřejných celou republikou,“ řekl. V jeho tváři jsem nepostřehl ani náznak žertu.
