euro

euro Zdroj: archiv

Státní bankrot na čtyřicet šest písmen

Miroslav Cvrček

Víte, jak se řekne státní bankrot na 46? „Na záchraně zemí se budou podílet i soukromí investoři.“

Je to už řada měsíců, co evropský komisař Joaquín Almunia přestal opakovat, že státní bankrot v eurozóně nepřipadá v úvahu. Teď se totiž vymýšlí, jak to udělat a nenazvat to bankrotem.

 

 

V roce 2013 končí platnost eurovalu, tedy jakéhosi záchranného fondu (750 mld. eur), z něhož nyní čerpá Irsko a který možná bude i zdrojem pro další státy, jako Portugalsko nebo Španělsko. Ale co dál?

 

Už dlouho evropští politici mluví o tom, že do záchranného mechanismu na pomoc předluženým státům zapojí soukromé investory, kteří drží daný státní dluh. Museli by část dluhopisů odepsat.

 

 

To ovšem není nic jiného než normální (řízený) státní bankrot a nic na tom nezmění ani vymýšlené skulinky, kvůli nimž možná jedinou nesníženou částí dluhů budou závazky vůči jiným státům. Při takovém státním bankrotu, jaký prodělala například Argentina, totiž dochází právě k tomu, že část dluhu je po dohodě s velkými věřiteli smazána a splácí se jen zbytek.

 

Co asi znamená, že eurozóna, která byť jen teoretickou existenci státních krachů dlouho odmítala, nyní hledá cestu, jak jim dát pravidla?