Ministr Bárta se dále zaplétá do případu sledovaček firmy ABL
Jednání s lékařskými odbory se blíží k horšímu konci, premiér Nečas se stává bezmocným a Václav Havel nabízí vysvětlení, proč se federace rozpadla tak rychle.
Také jednání s lékařskými odbory se blíží k horšímu konci: ministr Heger začíná mluvit o nedozírných následcích (tzv. Svobodův syndrom, upřesňuji, že mám na myslí prezidenta Ludvíka Svobodu a jeho chování po ruské okupaci), což je neklamná předzvěst kapitulace. Dnešní jednání s představiteli LOK a ČLK skončilo po dvaceti minutách, ministry prý žádal, aby lékaři stáhli výpovědi, půl roku posečkali a dali mu tak šanci je přesvědčit o svých dobrých úmyslech. Pánové Kubek s Engelem se mu vysmáli a chtějí nyní jednat přímo s premiérem. Je premiér s to je odmítnout? Všechny „nedozírné následky“, pokud by nastaly, padnou jen a jen na hlavy organizátorů a účastníků akce Děkujeme, odcházíme. A pochybuji, že by vydrželi déle než tři měsíce (tj. od března do května včetně). Vláda by se měla starat jen a jen o to, jak tu dobu přemostit.
Ministr Bárta se dále zamotává do případu údajných sledovaček agentury ABL na Praze 11. Premiér Nečas žádá vysvětlení, z opozice už zazněly hlasy o dalším hlasování o důvěře (od expremiéra Paroubka, samozřejmě, pokud Bárta neodstoupí, což ČSSD požaduje). ODS by měla příležitost vrátit Věcem veřejným jejich hrátky před předchozím hlasováním, kdy musel zasahovat (ve prospěch Věcí veřejných, ovšem) prezident Klaus. Nejspíš to neudělá, každý moc dobře vidí, že ona pád vlády nemůže připustit, a nemůže se ani zdržet hlasování, bylo by to skoro totéž. Vysvětlování ministra Bárty se týká naše dnešní glosa. Kalouskovi je sice Bártovo zdůvodňování k smíchu, ale má celý konflikt za záležitost ODS a Věcí veřejných. Zjevně si myslí, že TOP09 na tom může vydělat. Jenže to je omyl, pokud Věci veřejné vyřídí vnitřně nahlodanou ODS, přijdou na řadu oni, a s nimi bude mít Bárta a spol. ještě méně práce.
Petr Uhl odpovídá v Právu na polemiku dvou historiků ohledně třetího odboje. Nezbylo mu než přiznat, že slova, které jim vložil do úst, řekl ve skutečnosti někdo jiný, to je u pana Uhla poměrně běžné (viz jeho dlouhatánský článek o Demokratické iniciativě, na nějž jsem v Právu reagoval). V Právu je také běžné otiskovat reakce na polemiku současně s polemikou, což nepovažuji za příliš slušné. Petr Uhl svůj článek uzavírá slovy: „Silné je právo dvou historiků tvrdit, že tu třetí odboj byl. Ano, právo posuzovat dějiny má i Petr Uhl, jako každý člověk. Proti čemu ale vystupuju, a to silně, aby o tom, jaká je pravda, rozhodl autoritativně zákon.“ V tom má bohužel úplně pravdu.
