Týden u soudu s Karadžičem. Zpovídá se z genocidy, chová se jako star
Za neprůstřelným sklem, které dělilo galerii pro tisk od soudní síně Mezinárodního tribunálu pro zločiny bývalé Jugoslávie v Hágu, bylo prázdno. Radovan Karadžič, evidentně v dobrém rozmaru, se svou typicky načechranou frizurou, se usadil a otevřel kufřík s lejstry. Další stání začalo.
Karadžič byl dopaden třináct let po válce v Bosně, 21. července 2008 a obvinění – mimo jiné z genocidy, ostřelování Sarajeva a držení zajatců, si vyslechl o deset dní později. Hlavní žalobce Serge Brammertz však, jak řekl Reflexu, rozsudek očekává až roku 2014. Nejprve dostal srbský řezník velkorysý čas na studium zločinů, z něhož jej žalobci viní, a nyní se v soudní síni chová jako rocková hvězda. A stážistky, které mu přímo do soudní síně vodí jeho poradce, americký obhájce Peter Robinson, si s ním se servilním úsměvem třesou rukou, jako by měly tu čest s Mickem Jaggerem. Pokud je před tribunálem někdo nervózní, pak Karadžič to není. Jsou to očití svědci jeho zločinů.
Karadžič totiž využil práva hájit se sám a podrobuje modré přilby (mírové síly OSN), které Mladičovi řezníci používali jako živé štíty i civilisty, kterým při ostřelování zabili blízké, křížovému výslechu.
Když Karadžiče zatkli, vyrazily do nizozemského Hágu štáby z celého světa, jenže soud se vleče, svědků jsou na čtyři stovky a novináře by do soudní síně přilákala snad jen zpráva o tom, že Srbové konečně vydali velitele bosensko-srbské armády generála Ratko Mladiče. Muže, jehož Karadžič, k nelibosti celého tribunálu, tak rád při svých „vystoupeních“ u soudu cituje. A který si zřejmě dosud chodí někde po Bělehradu.
Magdalena Sodomková, reportérka Reflexu, která v nizozemském Hágu týden sledovala soudní líčení s „řezníkem z Bosny“, mluvila s hlavním žalobcem i s mužem, který Karadžičovi radí, jak se hájit. Setkala se s lidmi, kteří někdejšího vůdce bosenských Srbů nenávidí, i s ženou, která mu chodí mávat přes neprůstřelné sklo. Reportáž už brzy v Reflexu.
