Pan ministr John je šprýmař
O tom, čemu věří ministr Heger, jak na to reagoval předseda správní rady VZP, o nepokojích v Egyptě a také o tom, na co jsou někteří z nás hrdí.
Místopředseda zdravotního výboru PS a předseda správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny Marek Šnajdr tvrdí, že vládní řešení je nespravedlivé, protože pojišťovny ty peníze nemají; je to řešení nespravedlivé a na dluh a preferuje lékaře před ostatním zdravotnickým personálem. Totéž tvrdí předsedkyně České asociace sester exministryně Jurásková. Podle ní je nepřijatelné, aby se zapomnělo na sestry, které se snažily situaci stabilizovat a výpovědi nedávají. Chtěl bych to ještě rozvinout a prohlásit, že k paní Juráskové se vládní budovatelé míru pro naši dobu s vyděrači zachovali mimořádně hnusně. Hejtman Rath (vůbec bych se nedivil, kdyby celou lékařskou akci z pozadí dirigoval, on přece vytvořil kdysi celý ten nátlakový systém, z něhož nakonec zbyly sice jen LOK a ČLK, ale to úplně stačí) zase zdůrazňuje, že dvě miliardy jsou málo, pojišťovny prý mají na kontech čtrnáct miliard, takže přidání mohlo být vyšší, nejspíš tak ale jen jistí to, čeho bylo dosaženo.
Pokud jde o aféru ministra Vondry, chtěl bych mít jen jistotu, že celý mechanismus, který byl spuštěn – nejmenovaná banka (proč nejmenovaná, to se za to stydí?) dala podnět Finančnímu a analytickému útvaru ministerstva financi, který provedl několikaměsíční kontrolu podezřelé zakázky (několikaměsíční: začala už za Kalouska, nebo ještě za Janaty?) a na základě toho podal trestní oznámení na jednatele firmy Promopra a na další, dosud neurčené osoby. Situace u nás je bohužel poněkud nepřehledná, člověk touží mít jistotu, že jde o standardní postup a ne o vnitrokoaliční politický boj. Chtělo by to tedy původní informaci ještě trochu upřesnit. To je věc lidí znalých v „standardních“ procedurách. Rád bych si byl jistý, že Kalousek měl dost pádných důvodů, aby předhodil svého vládního kolegu jako kořist véčkařské policii.
„Češi“ (jak kteří, já například ne) jsou hrdí na Velkomoravskou říši. O Velkomoravské říši vědí nejen oni, ale i odborníci v podstatě prd, patří nanejvýš k naší prehistorii, ne historii. To je pak snadné být hrdý.
Pan ministr John je šprýmař. Ve svém rozhovoru pro Právo např. prohlásil: „Já jsem udělal všechno pro to, aby to (výběr policejního prezidenta, bd) nebyl boj favoritů jednotlivých politických stran a nezvítězil ani favorit Věcí veřejných, ani někdo, koho by podporovala ODS.“ Nebo: „Když ODS říkala, že se ABL pokusí ovládnout vnitro, tak já jako držitel zbrojního pasu tady mám pistoli a čekám, kdy se ABL přijde pokusit ovládnout vnitro, abych tu zbraň konečně použil.“ Problém není v dnešní ABL, to je prázdná kukla, obyčejná bezpečnostní agentura. Vylíhl se z ní pěkný barevný motýlek jménem Věci veřejné (přesněji řečeno larvička se přestěšhovala a zabydlila se v kůži jedné z malých, původně komunálních stran jménem Věci veřejné). Má už i svého ministra vnitra, jmenuje se Radek John a sděluje nám, že má na nepovolané vetřelce pistoli. Pozor na něj!
Když jsem ve čtvrtek psal o tom, že by Slovensko a Maďarsko spolu měly o problematice dvojího občanství politicky jednat (mj. i proto, že Slovensko je jediným sousedem Maďarska, kterému zákon vadí), netušil jsem, že k jednání se víc než schyluje, započali ho premiéři obou zemí v pátek v Bratislavě. Českým šovinistům, rozjetým k frontálnímu útoku na Maďarsko (situace teď vypadá tak, že v každém Čechovi je schovaný jeden malý Slota, v lidech jako Palata jeden velký). Nemohu se přitom zbavit dojmu, že „maďarský problém“ je podobný tomu českému v době opoziční smlouvy: poté, co vzbouřenci proti Klausovi totálně propadli ve volbách, jezdili Českou republiku denuncovat do Bruselu. V ČR mají denuncianti spontánní sympatie. Jak by ne, vždyť Maďaři jsou fašisté a prohráli válku, kdežto my jsme demokraté a vyhráli jsme ji.
„Ministr peskovaný Kalouskem byl na odpis, teď je hrdina“, zní titulek článku šifry „vdo“ o panu Hegerovi v MfD. To je fakt zvláštní pojetí hrdinství, ryze české (předchůdce pana ministra v českém hrdinství jsme vyjmenovali výše). Pro spravedlnost musím ale ocitovat závěr článku, který je o něco lepší: Ale pokud už zítra inspirováni úspěchem lékařů podají výpovědi učitelé, sestry, vědci, dostane stejně jako první výpověď sám Heger. A bude si číst třeba paměti Margaret Thatcherové, jež neustoupila ani roční stávce horníků.“ Jen si myslím, že ty paměti si může číst už dnes. Opakuji, že pokud se na „kompromisu“ dohodla koalice, nemohl nic dělat. Ale mohl odstoupit, a pak by měl právo sáhnout po povzbudivější četbě.
České zpravodajství o hroucení egyptského režimu prezidenta Mubaraka je naplněno euforií hodnou vyznavačů multikulturality a politické korektnosti. Šifra kec (jak výstižná zkratka) v MfD např. o Mubarakovi píše: „Vládne díky politice dvou tváří: doma potlačuje opozici, manipuluje volby a používá cenzuru, ve světě se chová jako spojenec demokratického Západu a strážce země před radikálním islámem. Tenhle pokrytecký mix mu funguje už třicátý rok.“ Jistě, ve srovnání s ním je Írán demokratické země, islámští fanatici tam vyhrávají díky drtivé podpoře obyvatelstva. Režim tam není ani trochu pokrytecký, je přímočaře zrůdný a nic nepředstírá. Demokracie evropského typu je v islámských zemích nejkratší cestou k totalitní náboženské diktatuře s masovou podporou veřejnosti. Cesta k lidštějším poměrům vede přes sekulární stát, takové bylo kdysi Atatürkovo Turecko, a nejspíš až dodnes trochu i Tunis a Egypt. Moc mne zajímá, jak ty země budou vypadat za dva roky. Obávám se, že v USA a v Evropa budeme pak moci skandovat svoje „yes, we can“ s poněkud protáhlými obličeji. Pokud už Západ není schopen tyto režimy podporovat a přenechává je svým úhlavním nepřátelům, měl by si to aspoň nahlas přiznat. Neutralita, která se zračí i v komentářích našich novin, je neutralitou mnichovanů. Naší povinností není zavést ve světě demokracii, ale udržet ji aspoň doma. Děláme všechno pro to, abychom maximálně posílili ty, kteří, až pořádně zesílí a my ještě o něco prohnijeme, nás o ni připraví.
http://www.bohumildolezal.lidovky.cz/
