Vláda spěje v jednání s odbory ke kompromisu
O tom, co chtějí vládní strany v Německu, čeho se zastává Petr Kolman, jak vypadá jednání mezi vládou a odbory a také o tom, co řekl arcibiskup Dominik Duka ohledně protestů nemocničních lékařů.
K závěrečné mohutné ofenzívě za práva „lékařů“ (jde o akci některých nemocničních lékařů, která má v nemocnicích ovšem podporu, kdo by nechtěl přidat) zatroubili dnes na komentářové stránce Práva. Ofenzíva bude nepochybně pokračovat až do pondělka, kdy zřejmě Nečas s Hegerem podepíší tzv. bezpodmínečný kompromis. Povahy psaní Práv v této záležitosti se týká naše dnešní glosa.
V MfD se zastává právník a publicista Petr Kolman práva občanů prodávat své voličské hlasy (kvůli tomu soud rozhodl o opakování voleb pokud se dobře pamatuji v Krupce). Říká mimo jiné: „Je nutno polemizovat s názorem, že rovnost volebního práva (každý dospělý volič má jeden hlas) nesmí být narušována praktikami, které umožňují, že každý má k dispozici tolik hlasů, kolik si jich koupí. Toto je nutné poopravit tak, že každý má k dispozici tolik hlasů, kolik mu jich ostatní voliči svobodně prodají.“ Problém spočívá, zdá se mi, v tom, že každý volič má právo prodat jen jeden (svůj) hlas, kdežto někteří voliči nemají možnost si nakoupit ani jeden hlas, protože se jim to hnusí nebo na to nemají peníze. Rovnost je v prodávání hlasů, nikoli v nakupování. Je to horší než ta úprava , která u nás byla praktikována v druhé polovině 19. století, protože tam byla váha hlasu stanovena objektivně, výší přímých daní, kterou dotyčný odvádí. Zde může posílit svůj hlas penězi, který večer předtím uloupil při přepadení benzinové pumpy. Myslím, že publikace tohoto textu je od MfD taková legrace, aby dostaly ve věci, na které moc nezáleží, prostor i nekonformní hlasy, zabere to místo a list se nemusí se věnovat nepříjemným věcem (např. vyděračským praktikám nemocničních lékařů – některých, jistě).
Německé vládní strany chtějí, aby se 5. srpen stal národním památným dnem, připomínající vyhnání milionů Němců z jejich domovů, k němuž došlo po druhé světové válce. 5. srpna 1950 vydaly německé vyhnanecké organizace ve Stuttgartu Chartu vyhnanců, kde mj. zdůrazňují, že rezignují na pomstu a odplatu za vyhnání. (V článku z LN je místo toho nesmyslná formulace, že se vysídlenci „zřekli poválečné pomsty a násilí“, poválečná pomsta a násilí už proběhla, a to na nich). Opozice je proti, v LN píší, že „podle některých dřívějších názorů navíc není možné z charty rozpoznat to, že vůbec byl holocaust nebo ve válce zemřely miliony lidí“. Jistě, a není z ní možno rozpoznat ani vyvraždění Burgundů a o spoustu dalších věcí, protože se ta charta týká vyhnání Němců z jejich domovů. Němci mají právo vzpomínat vyhnání, protože nebylo žádným nutným a logickým a morálně ospravedlnitelným následkem toho, co se stalo předtím, ale jen dalším zvěrstvem, které se přidalo ke zvěrstvům předcházejícím. Že to bylo zvěrstvo menší než holocaust, ho ještě neospravedlňuje. A hlavně – vzpomínka je německá záležitost. Česká diplomacie zaujala k úmyslu německé vládní koalice rozumné stanovisko, je to vnitroněmecká záležitost, němečtí představitelé o tom s českou stranou nejednali, nejsou pro to také důvody. Normální situace, dodávám, a rovnost mezi evropskými národy nastane tenkrát, až bude Němcům přiznáno stejné právo, jaké mají ostatní, tj. litovat svých obětí, bez pitomých alibistických řečí o tom, že si to způsobili sami, řečí, jaké většinou vedou vrazi přistižení nad obětí při činu. Němci se k nacistickým zločinům přiznali a litují jich veřejně, nahlas už víc než půlstoletí a solí na všechny strany tučná odškodnění. Bohužel, některé odškodněné ani nenapadne, aby se zamyslili nad tím, nemají-li sami taky trochu másla na hlavě (to se samozřejmě netýká Židů, na nichž se vyřádili nejen Němci, ale často i Němci porobené národy, viz nynější vášnivé diskuse v Polsku).
K protestu nemocničních lékařů se vyjádřil na serveru aktuálně.cz v rozhovoru pražský arcibiskup Dominik Duka. Je to po biskupské konferenci už druhý významný katolický hlas, a je třeba zdůraznit, že pan arcibiskup řekl přesně to, co říci měl, stručně, hezky a srozumitelně. Musím s lítostí konstatovat, že z protestantských církví se ozvali jen jednotlivci. Je to ostuda.
Prezident Mubarak odstoupil. Musím přiznat, že je mi to fuk. Významné by bylo, kdyby odstoupili Kubek, Engel a Rath.
