Drzost šéfa nahrávacího průmyslu nezná mezí
Už na přelomu roku proběhla schůzka, které média (s výjimkou HN) věnovala jen minimální pozornost. Za ministrem kultury Besserem přišla delegace zástupců nahrávacích společností v čele s ředitelem české pobočky gramofonové společnosti Universal Music Tomášem Filipem. Cílem bylo vytvořit tlak na ministra, aby podpořil přijetí drakonických protipirátských opatření po vzoru francouzského HADOPI zákona. „Ve Francii funguje model, ve kterém je soudní řízení zkráceno na několikatýdenní lhůtu. V momentě, kdy my přijdeme s adresou, z níž se nahrává nelegální obsah na internet, poskytovatel internetu je povinen dát tomu uživateli upozornění a po třetí upomínce je odpojen od internetu,“ tvrdil Filip Hospodářským novinám.
Drzost tohohle požadavku má několik úrovní. Základním je samozřejmě fakt, že si nějaká skupina občanů dovolí navrhovat, kdy, jak a proč jiné lidi odpojovat od internetu či vůbec trestat za nějakou činnost. Mně ukradli dvakrát během krátké doby auto, přesto těžko můžu jít za ministrem vnitra, že by se mi líbilo, aby všem zlodějům aut sekali ruce. Respektive asi můžu za ministrem jít, ale budu k smíchu.
Druhou úrovní drzosti je fakt, že gramofirmy žádají represi proti pirátům v době, kdy nemají žádnou legální cestu, jak své produkty v České republice distribuovat. Lokální obchod iTunes tu není, web ilegálně pohřbily samotné gramofirmy. Neexistuje lepší důkaz toho, že nahrávací společnosti touhou po represi jen maskují vlastní neschopnost.
Pro tuzemské pobočky nahrávacích společností je typické, že ředitelé jsou v jejich čele dlouhé roky, prakticky od začátku jejich působení na českém trhu. To je příklad Tomáše Filipa, ale i třeba Vladimíra Kočandrleho, ředitele EMI. Zažili dobu hojnosti v devadesátých letech, kterou také náležitě využili, když prodávali i CD tuzemských interpretů za částky často dosahující 500 korun, tedy za ceny sice běžné v západní Evropě, ale naprosto odtržené od české reality. Když jste tohle CD koupili a ještě nerozbalené ho odnesli do bazaru přes ulici, dostali jste za ně v nejlepším případě třetinu původní částky. Což jen ilustruje naprosto loupeživou cenovou politiku té doby. Situace se ale poměrně rychle změnila a doby, kdy vás nahrávací společnosti mohly okrádat, jak se jim chtělo, jsou pryč.
Naopak ony teď kňučí, že jsou okrádány poté, co jim v novém tisíciletí klesly zisky na naprosté minimum. Jistě, internetové pirátství se na tomto faktu projevuje, ale jsou i jiné důvody. Návyky posluchačů se dramaticky změnily a internet jako takový úplně změnil pravidla hry. Gramofirmy zdaleka nejsou jediné, koho tenhle trend postihl. Deníky a papírová média jsou obětí téhle změny také. A musí se jí přizpůsobit. Přesto vydavatelé nechodí žebrat k ministrům, aby odpojili od internetu někoho, kdo jim kopíruje články z novin.
Tomáš Filip by prostě měl přestat strkat nos do represívní legislativy, a naopak by se měl začít starat o to, aby se jeho produkt legálně dostal k jeho zákazníkům. Protože to je, na rozdíl od odstřihávání lidí od internetu, jeho byznys. A pokud ho dělat neumí, je to problém jeho, ne internetových pirátů.
