Škárka

Škárka Zdroj: Dan Materna / MF DNES / Profimedia.cz

Případ Škárka: Největší skandál Věcí veřejných i celé koalice

Bohumil Doležal

Pan Škárka totiž upřesnil, že prý peníze od Bárty opravdu dostával, naposledy dokonce 170 tisíc. Naznačil, že se vzdá všech funkcí a vystoupí ze strany. VV reagovaly bleskově a rozhodnutím „rady“ jej vyloučily ze strany.

 

Je mimochodem pozoruhodné, jak snadno se ze strany přímé demokracie vylučují lidé, VV se to nejspíš zalíbilo, protože údajně uvažuje o vyloučení zasloužilého „rebela“ (sprosťák by řekl kverulanta) Humla. To je krok správným směrem. Postupně by měli být vylučováni další a další, až ve straně zbude jen pan Bárta s panem Johnem, s nímž nebudou problémy.

 

 

Vypadá to, že nahnuté to má potenciálně i předsedkyně poslaneckého klubu Kristýna Kočí a nepochybně všichni účastníci „spiknutí jedenácti“ (možná, že se ukáže, že jich ve skutečnosti bylo daleko víc). Pan Škárka oznámil, že důkazy předal státnímu zastupitelství. ČSSD žádá, aby Nečas Bártu z vlády odvolal, jenže proti němu zatím neexistuje žádný důkaz. Jakmile bude, je prý premiér nakloněn tomu, se ho zbavit (nic jiného mu taky nezbude). Pokud však zůstane stav „tvrzení proti tvrzení“, spokojí se ODS se Škárkovou rezignací na mandát. K tomu je Škárka méně než odhodlán a více než neochoten, asi proto, že ho kryje deštník poslanecké imunity.

 

 

O věci měla dnes večer jednat koaliční devítka, premiér je však nemocen (dopolední schůze vlády se však zúčastnil). Zato ministr Bárta zmizel neznámo kam, na jednání vlády nebyl. Po problému Vondra a Pomopro navrch ještě tenhle problém – je zajímavé, jak rychle se koalice bez cizího přičinění, sama od sebe a do sebe hroutí. Je těžké si to vysvětlovat jinak, než že se premiérovi (a předsedovi ODS) Nečasovi vedoucí role v koalici postupně úplně vymyká z rukou. Je stav v koalici důsledkem stavu v nejsilnější vládní straně?

 

Tomáši Zahradníčkovi se nějak nezdá, že by národnost byla jen věcí osobního rozhodnutí, a tedy prý pocitu. Osobní rozhodnutí je daleko víc než pocit, je to otázka solidarity a přijetí zodpovědnosti. Za naprosto nehoráznou považuji Zahradníčkovu představu o tom, že aby někdo měl „funkční identitu“, musí být taky „přijat do klubu“. Z toho hlediska by Havlíček, když psal o Tylovi a o Rusku, nebo Masaryk vlastně až do první světové války funkční identitu neměli. Je obecně poměrně časté (a u nás velmi časté), že ti, kteří se snaží zodpovědnost, jakou na sebe vzali, realizovat, narážejí u svých spoluobčanů na neporozumění a jsou z národa vylučováni. Dá jim obrovskou práci a námahu, aby se prosadili. To neznamená, že by už od počátku neměli „funkční identitu“, protože se solidarizovali se svými bližními a vzali na sebe zodpovědnost. Na druhé straně národ se vyhraňuje a posouvá tím, koho přijímá a koho se zříká. „Přijímání do klubu“ trvá někdy desetiletí, třeba i staletí.

 

 

http://bohumildolezal.lidovky.cz/