Když už je někdo papaláš, měla by to být věc veřejná
Je to zadostiučinění, když člověk může říci, že něco vykládal pořád a nikdo ho neposlouchal. O Věcech veřejných jsme psali už dávno před volbami, oč běží a jak to dopadne. Nebyla to žádná dodatečná moudrost po činu.
Jak se říká, nejlepším argumentem proti demokracii je čtvrhodinový rozhovor s běžným voličem. K tomu lze dodat, že zase nejlepším argumentem pro demokracii je čtvrthodinový pohled na jakékoli jiné systémy. Demokracie funguje, pokud lidé neztrácejí nervy. Rozčilení není program, jak říkal Masaryk.
Všechno ale má mít nějakou přijatelnou míru. Představitelé Věcí veřejných si zřejmě myslí, nebo tomu aspoň chtějí věřit, že jejich popularita spadla na dno, protože se podílejí na reformách, naposledy přišel s takovou teorií ministr Dobeš. Zajímavé je, že ostatní vládní strany se tak hluboko zas nepropadly. Příčina je spíš v tom, že část veřejnosti, především ta snadno ovlivnitelná populárními televizními programy, přisoudila Věcem veřejným mesiášskou roli a ono se nakonec nejen nic nestalo, ale je to ještě horší, než předtím. To bylo pořád mnoho povyku kolem přímé demokracie a véčkařů a internetu a nakonec se kázalo, že je to všechno virtuální pitomost. VV vede jakási úzká skupina straníků, tzv. předseda John do ní zřejmě ani nepatří, která řeší u vína všechno od vlivu na Klause a Havla a Obamu a Putina, stranické finance, kandidatury na předsedu a jak si rozhodit po všech stranách v krajských volbách předvolební koalice. Kde jsou slavní "véčkaři"? Kde je přímá demokracie?
Je to tak prosté.
Jak by mohl být politický život jednoduchý a všem by se mohlo ulevit. Politika dnes trochu připomíná traktor, který má GPS a samé mikročipy, jen po poli to nejezdí, aby to něco dělalo.
