V sobotním vydání deníku Právo řekl ministr financí Kalousek, že „lidé ztrácejí ochotu k obětem, když vidí, že se bezostyšně krade.“ Ani se nepouštím do čtení debaty pod článkem, protože vím, co tam bude. Spílání Kalouskovi a několik set příspěvků o státních zlodějinách.
Problém je v tom, že každé výzvy k sebeomezení se časem opotřebují. Na začátku devadesátých let se utahovaly opasky a o několik let později měli lidé dojem, že si utáhl jen někdo, zatímco jiní si utahovali z nich. Nejdřív se utahovalo po revoluci, protože byla transformace. Pak po letech přiletěla na jaře 1997 Hale-Boppova kometa a jak známo přílet komety nevěstí nic dobrého. Přišly úsporné balíčky a blbá nálada. Po blbé náladě se dostavila pro změnu světová krize. Z hlediska většiny lidí je to pořád kolem dokola, vždycky je „právě doba, že se musí šetřit“.
Potíž je v tom, že to připomíná onen mravoučný příběh z Rychlých šípů, jak pořád někdo volal na koupališti, že se topí. Když se pak skutečně někdo topil, už tomu nikdo nevěřil. Že je dnes už skutečně zle, se dá docela dobře ukázat na státních dluzích a ještě více na úrocích z dluhu, což je ještě horší. Zadlužení nás stojí nás to kolem 70 miliard korun ročně, to je prostě fakt. Peníze hozené do kanálu. Stejně tak je fakt, že demografická situace znamená, že průběžný systém, bohužel jinak nejspolehlivější, už bohaté důchody lidem nezajistí. Je málo dětí. Jenže to je dost problém lidí, vláda tu není od rození dětí.
Kalousek v onom rozhovoru pravil, že lidé už mají obětí dost: „To je pravdivý, strašlivý argument. Nedá se s tím dělat nic jiného, než se s tím porvat, dávat věrohodné důkazy, že s tím jako vláda bojujete a nejen o tom žvaníte. Tady má současná vláda dluh.“
Potíž je v tom, že u nás už dlouho nemáme normální vládu, která by dostala k dispozici čtyři roky na vládnutí. Nikdy tu není čas ukázat, jestli vládní recepty fungují, nebo ne. U důchodové reformy se to ukáže pochopitelně až za dvě generace, to se nedá nic dělat. U jiných věcí by to ale bylo vidět dřív. Bez změny volebního systému, který zvýší naději na čtyřleté vládnutí, ať už kohokoli, budou žít politici jako vyděšené bytosti které budou den po dni zkoumat výsledky průzkumů veřejného mínění a podle toho lítat od zdi ke zdi. Vyzývat tu k reformám tu k obětem nebo boji proti korupci a skutek utek. Proč by měli něco dělat, když vědí, že stejně nic nedokončí. A proč by lidé měli něco obětovat, když je jasné že to k ničemu nepovede.
