Jako každou neděli, i tuto ze mne vyšel lyrický text - na téma trilobita, kterého jsem v neděli našel.
Ranní hádka s Alex mě donutila vzít kladivo a odjet do Jinec kopat přestože pršelo, protože to je nejúčinnější terapie nasranosti, kterou znám. Už když jsem vyjížděl z Prahy, lilo, a bylo mi to jedno, protože než se trápit doma a hádat se, tak radši zmoknu na jámě.
Kopal jsem asi hodinu a kolem mne prokapávaly listím stromů kapky deště. Byl jsem mokrý skrz naskrz, špinavý od bahna, a pak se najednou nebe smilovalo a z kamene se vyloupl asi patnáct milimetrů velký trilobitek, Conocoryphe sulzeri, a já zase věděl, že svět je krásný přes déšť i domácí hádky a že si ještě hodinku kopnu. Snad mi nenastydne močák.
Po hodince jsem se zvedl a šel na vedlejší jámu, ještě než pojedu domů, tak to zkusit u sousedů. Sedl jsem si ke kraji jámy, pajcrem vyloupl čtyřicet centimetrů velké kamenné vejce - skála zde má divně kulovitou a docela nepříznivou odlučnost, ani nevím, jestli se takové vejce dá nazvat konkrecí - a uviděl zadek. Mohutný zadek trupu trilobita stejného, jakého jsem našel před chvílí, ovšem dospělého a statného. Prdelku čili pygidium měl trochu podtočenou. Zachovalý byl perfektně. Držel jsem vejce a nevěděl: Bude tam, či nebude? Je to zkamenělý odlomený zadeček, nebo se v kameni skrývá celý tvor? Jak kdybych spravoval hodinky, poklepával jsem kamenné vejce kladívkem a sledoval, jak se navětralá skála postupně rozpadá, jak se zvětšuje prasklina kolem trilobitího zadečku, a pak kámen odpadl a on tam byl. Po víc než půlmiliardě let byl ten tvoreček zase na světle - byť už jen ve formě zkameněliny, pořád do detailu zachovalý. Před 520 000 000 lety se zabořil do bahna dna tehdejšího mělkého moře a zemřel. A už ho nikdo neviděl další půl miliardu let, kterou strávil ve faktickém nebytí nitra skály, ve kterou se mořské bahno proměnilo. A pak přijde člověk, vypáčí kus skály, rozbije ji kladivem a najednou se jako z vajíčka vylíhne krása, která přežije toho, kdo ji nalezl.
Conocoryphe sulzeri, úzká forma, Jince, střední kambrium, stáří cca 520 000 000 let|Jiří X. Doležal
Ten kámen je totiž tak krásný, že i kdybych nakonec umřel opuštěný, tak ho při vyklízení bytu ani ten nejhloupější vyklizeč nevyhodí, ale odnese vetešníkovi. Vykopal jsem estetickou a vědeckou hodnotu, která předtím nebyla a která tu zůstane déle než já. Přesto my, sběratelé fosilií, neustále cítíme tlak ochranářů, že naše činnost je něco špatného a že těch pár kubíků skály, co za rok nalámeme, bolí přírodu.
