Jak vážně to Věci veřejné vlastně myslí s vládními krizemi?
Vláda schválila návrhy zákonů o penzijní reformě, vznikl návrh, jak svázat „politikům“ ruce při zadlužování země a vládní koalice i nadále ztrácí důvěryhodnost.
Vládní krize je zažehnána. Vzniká naléhavá otázka, do jaké míry to Věci veřejné s těmi krizemi myslí vážně. Vypadá to jako taktika, jak napřed postavit nehorázné požadavky (např. klíčoví představitelé partnerských stran musí z vlády pryč) a pak dosáhnout něčeho, co je sice méně nehorázné, ale stejně to znamená pro partnery citelnou prohru. Jenže VV ztratily při uskutečňování té politiky ministerstvo vnitra. Jiná věc je, zda ho vůbec mohly udržet, taková pozice neodpovídá jejich faktické politické váze. A jejich faktická politická váha nyní zase odpovídá devastačnímu vlivu jejich taktiky na stranické preference. V dodatku ke koaliční smlouvě jsou natvrdo rozděleny vládní resorty mezi strany. Na základě toho vznikla vláda, jakou měl Petr Nečas sestavit loni v létě. Podařilo se mu to za rok se spoustou oklik, a to je tempo superhlemýždí. Problémem zůstává ministerstvo vnitra: je zjevné, že se o ně musí koalice nějak podělit. Ale způsob, kterým se to stalo (nestranický ministr, jehož budoucí konání lze jen obtížně odhadnout, nakladená dračí vejce VV – např. policejní ředitel) vzbuzuje pochybnosti o pevnosti toho uspořádání a zároveň je jen dalším svědectvím o tom, že vládě chybí vzájemná důvěra partnerů; všichni, v největší míře VV, v menší TOP09, v ještě menší ODS, pracovali cíleně na demontáži této důvěry. Kde chybí důvěra a loajalita, jsou všechny dodatky ke koaliční smlouvě na nic. Považuji za nutné upozornit, jak podstatný je rozdíl mezi VV v Nečasově vládě a (Bursíkovými) zelenými v Topolánkově. Topolánkova vláda s nedostatečnou podporou v PS mohla tak dlouho přežít jen díky tomu, že Bursík byl v zásadě loajální koaliční partner (a na svou loajalitu tvrdě doplatil, tak to bývá, když se někdo chová slušně, vždycky ho to něco stojí). Jeho strana měla taky program, program, který považuji za hnutý a nevyznávám ho, ale rozhodně nestál a nestojí na populistickém blábolení o boji proti korupci a přímé demokracii (provázeném více než podezřelými a zároveň směšnými zákulisními řečmi o zbudování nové elity). VV (nevím, zda bych neměl říkat spíš Vít Bárta) nejsou schopny žádné loajality a jejich šance získat v očích koaličních partnerů vážnost se neustále zmenšuje. Teď si prosadili, že na definici nadstandardů ve zdravotnictví se budě podílet rathovsko-kubkovská ČLK. To je jeden ze zárodků příštího maléru. Bárta se tím ostatně novinářům chlubil. Shrnuto a podtrženo: formálně si koalice život zachránila, ale jen za cenu další ztráty důvěryhodnosti v očích veřejnosti. A důvěru veřejnosti neztrácejí v první řadě kvůli nepopulárním reformám, ale kvůli nedostatku vůle k seriozní spolupráci.
Zcela ve stínu tohoto hemžení zůstává a zůstane, že vláda schválila návrhy zákonů o penzijní reformě, tří dalších zákonů o reformě zdravotnictví, novelu zákoníku práce a návrh zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů. V parlamentu je nejspíš prosadí, ale pak přijde na řadu odborové pouliční hlasování: a celková nedůvěryhodnost vlády a koalice v očích veřejnosti odbory výrazně zvýhodňuje.
„Sudetoněmeckému krajanskému sdružení“ (česká organizace) Ministerstvo vnitra opět odmítlo žádost o registraci. Zdůvodnění jsem celé ještě nečetl, podle LN se v něm mj. praví: „Ve zpochybňování přijetí a platnosti dekretů (Benešových, pozn. B. D.) ministerstvo spatřuje zpochybňování právní jistoty jako jedné ze základních náležitostí demokratických právních systémů“. Ministerstvo vnitra si přivlastňuje opravdu velké kompetence, v podstatě ústavodárné. Pozdrav pánbůh.
Luboš Palata píše v LN o Muzeu Němců v ČR, které má zachycovat jejich dějiny až do „vyhnání v roce 1947“. Vyhnání Němců (to „legální“) začalo v lednu 1946 a bylo formálně ukončeno k 28. říjnu 1946, ve skutečnosti probíhalo i potom, ale to hlavní se stalo v roce 1946. Vyhnání a druhé světové válce bude věnována jen „velice malá část expozice“ a daleko větší předchozím staletím, protože podle ředitelky muzea „tehdy byly daleko důležitější věci pro sebeuvědomění si lidí, než byl rozdílný jazyk“. Výstava je zakončena rozhlednou, která má symbolizovat, že dnes už se na ty věci díváme z odstupu. Jistě, aspoň tedy pan Palata s paní ředitelkou Mouralovou. Rozhledna musí být vysoká přinejmenším deset kilometrů, aby nebylo vidět to podstatné, co se tu má velebně zakecat, totiž že se tu v letech po 2. světové válce stalo něco naprosto neslýchaného, za co odpovídáme my a měli bychom se za to nahlas stydět (místo hloupých řečí o příčině a o následku a teď nově i o tom, že to pozitivní, co „dali Němci Česku“ je daleko významnější než tak bagatelní záležitost, jako je jejich vyhnání).
