Vondra tvrdí, že vláda by mohla padnout. Jen nechválit den před večerem
Klause čeká v Austrálii chladné přijetí, Blair dokazuje, že socialista nerovná se pitomec, a s Ottem von Habsburkem odchází kus starého, lepšího světa.
Podle ministra Vondry (řekl to v posledních Otázkách Václava Moravce) by vláda „mohla padnout“, pokud se jí letos nepodaří dodržet rozpočtový schodek do limitu 135 miliard Kč. Mechanismus, jakým by se pád vlády uskutečnil, neupřesnil. Bohužel, tato vláda působí dojmem, že je schopna lecčehos, ale „pádu“ rozhodně ne.
„Schwarzenberg a vláda nadržovali ve vojenském konfliktu v Gaze Izraeli mnohem více než zbytek EU“, napsal dnes v Právu Petr Uhl. A to se nesmí, mít tu a tam jiné stanovisko, než „zbytek EU“? Záleží na tom, zda je stanovisko správné, a to se nepozná podle toho, že s ním souhlasí „zbytek EU“.
Nevěnoval jsem zatím příliš velkou pozornost novele zákona o rodině, podle níž mají soudy preferovat po rozvodu rodičů tzv. střídavou péči o dítě. Jistě, ale jen tehdy, pokud se na ní oba rodiče dohodnou, a pokud je to možné, je třeba přihlédnout k tomu, co chce dítě. To, že se při rozvodu děti většinou svěřují matce, je správné, zohledňuje to lidskost před „rovnoprávností“.
Tony Blair v rozhovoru pro MfD řekl mj.: „Za těch deset let (co byl ministerským předsedou, pozn. B. D.) jsem se jako politik naučil, že když nemůžete dělat všechny šťastnými a po celou dobu, plyne z toho povinnost dělat to, co je správné.“ (Doufám, že jsem to rozluštil dobře, text rozhovoru je v těchto místech trochu zkomolený). To je zásada, která se u nás nenosí, a kterou britský expremiér, pokud byl ve funkci, aspoň v zahraniční politice vždycky držel. Vyjádřil se taky s uznáním o prezidentu Bushovi, což svědčí o tom, že to, co se naučil jako premiér, zatím nezapomněl. Je živoucím příkladem toho, že socialista nerovná se pitomec, na což u nás můžeme velmi snadno zapomenout.
V rakouském Pöckingu zemřel v požehnaném věku Otto von Habsburg. Nemám sklony k monarchismu a některé (zejména „evropské“) iniciativy zesnulého mi připadaly poněkud staromódní (s jeho názory na Benešovy dekrety a vyhnání sudetských Němců ovšem samozřejmě souhlasím). V roce 1938, když bylo jasné, že se Hitler chystá sežrat Rakousko, nabídl kancléři Schuschniggovi, že ho vystřídá v úřadě a zorganizuje ozbrojený odpor proti Anschlussu. Bylo to dojemné, a kdyby s tím byl Schuschnigg souhlasil, byl by plán skončil krachem a nešťastného Habsburga by byl Hitler rozkrájel na nudle, což ostatně udělal s jeho stoupenci, kteří mu po Anschlussu padli do rukou (Schuschniggovi naštěstí nebylo nic vzdálenějšího než souhlasit). Byl v tom ale taky kus kuráže. Zesnulý byl posledním zbytkem světa, který je pro mnoho z nás (pro mne taky) něčím skoro nekonečně vzdáleným. Když člověk sleduje dnešní peripetie naší a evropské politiky, zmocňují se ho ovšem pochybnosti, zda nebyl taky o něco lepším.
