Norský vrah Breivik je podle svého obhájce nepříčetný. To by ale pak zdaleka nebyl sám
Jiří Čunek se musí omluvit své bývalé sekretářce, diskuze o vyhnání sudetských Němců mění téma a Václav Klaus na sebe sice opět upozornil, ale přitom není moc o co stát.
Právo podrobilo české europoslance výslechu, pokud jde o jejich majetkové poměry. Ptali se jich např.: v jakém vozidle jezdíte, jaké vlastníte nemovitosti, jaké máte úspory v Kč. Myslím, že do těchto věcí nikomu nic není, a když se europoslanec Ouzký ohradil, že dotazy jdou nad rámec dobrých mravů, má pravdu.
Jiří Čunek se podle rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě musí omluvit své bývalé sekretářce Urbanové za to, že ji po dobu několika let urážel, ponižoval a označoval za lhářku. „Takové výroky by ponížily každého jedince, zvláště pak ženu“, prohlásila podle Práva v rozsudku soudkyně. Předpokládám, že přes ono „zvláště ženu“ má konstatování paní soudkyně obecnou platnost. U nás se stalo zvykem, že politici (v posledních letech např. Paroubek, Sobotka, Hašek a odboroví předáci) označují své oponenty bez jakýchkoli skrupulí za lháře. Zdá se, že by postižení mohli mít u soudu šanci, bylo by to dobře, protože by to přispělo ke kultivaci české politiky.
V současné době už se u nás moc nediskutuje o tom, zda bylo vyhnání sudetských Němců hnusné nebo ne, ale jen o tom, zda ti z nich, co byli v té době zamordováni, smějí mít hrob nebo aspoň kříž tam, kde k činu došlo. U Dobronína vztyčil jeden občan, který si myslí, že se to sluší, na místě činu dřevěný kříž. Zakrátko ten kříž někdo podřízl. Nahradil ho tedy (na soukromém pozemku) křížem bytelnějším, železným. Nato si místní starosta (KSČM) stěžoval na policii a zjevně i na stavebním úřadě. Stavební úřad teď zkoumá, zda čtyřmetrová konstrukce, jejíž poničení je zřejmě nad síly místních vlastenců, neznamená problém z bezpečnostního hlediska. Navíc prý pozemek pod stavbou nebyl vyňat ze zemědělského půdního fondu. Průběh sporu bude nepochybně zajímavý, možná se via facti ukáže, že ani hroby či kříže se v ČR nepřipouštějí.
Václav Klaus odmítl v australském parlamentu projít bezpečnostním rámem. V budově měl poskytnout rozhovor australské televizi ABC1, která tam má studio. Považoval to za nedůstojné a ponižující. Jeho mluvčí se vyjádřil v tom smyslu, že je nemyslitelné, aby hlava státu procházela takovým zařízením, a už vůbec ne v případě, že jde o účast v televizním vystoupení. Klaus byl zjevně nabuzen způsobem, jakým ho pojednávala australská média a australští politici (o tom jsem psal a připadalo mi to urážlivé vůči ČR, Klaus není jen odpůrce ideologie globálního oteplování, ale i hlava státu). V tomto případě jde ovšem o něco jiného než o ostrakizaci prezidenta. Pokud jde o bezpečnostní opatření, vztahují se i na pána i na kmána. Klaus pro sebe vyžaduje extrabuřty kvůli prezidentskému titulu, navíc byl v Austrálii na soukromé návštěvě. Těžko se ubránit dojmu, že na sebe chtěl pro něho obvyklým způsobem upozornit. Podařilo se mu to, ale myslím, že není o co stát.
Exministr Petr Miller je zklamán sociální demokracií, zejména Milošem Zemanem (který ovšem už v ČSSD není). Proto teď volí komunisty, slyšel by však i na nabídku ČSSD, samozřejmě ne pouze na řadové členství. Pan Miller je zvláštní případ. Bezprostředně po převratu si ho tehdejší disidentské špičky všimly a vybraly jako představitele dělnictva. Patřil k lidem, kteří se ve správnou dobu octli na vhodném místě. V letech 1990 – 1992 jsem byl poslancem FS ČSFR a můj základní dojem z Petra Millera je, že na svou funkci (federální ministr práce a sociálních věcí) absolutně neměl a že to o něm všichni věděli. Proto se jeho politická kariéra po roce 1992 rychle uzavřela. Po devatenácti letech se nabízí komunistům. Je to jen smutné svědectví o tom, jak se situace v posledním půlroce proměnila: pan Miller funguje jako lakmusový papírek, který signalizuje, že se to nyní považuje za možné, únosné a schůdné.
