Vína z první ligy, nebo moravská lež? Dva různé názory, rozhodněte vy
Adéla Knapová a Petr Holec, každý s opačným názorem na moravské červené víno. Ke kterému z nich se přikloní čtenáři Reflexu?
Ani bych jihomoravské vinaře nevinil, za kyselejší a trpčí kvalitu jejich červeného může klima. Že Morava není Francie nebo Itálie, nezapomenete, ani když se na týden zavřete do tamního sklípku, kde si budete všechny smysly ničit špatnou frankovkou a k tomu poslouchat legendy o moravském slunci a zemině, co si nezadají s Toskánskem či Bordeaux.
Naopak: když to uděláte v Toskánsku či Bordeaux, nebude se vám ani po týdnu chtít ven. Na jižní Moravě budete chtít umřít. Problém je, že jihomoravští vinaři nikdy neuznají, že se jejich červené dá převážně pít jen tehdy, rozhodnete-li se být vlastencem. Umožňuje nám to si místo moravského červeného nalít čistou pravdu: řekněme třeba barolo, které můj karlínský vinárník prodává za cenu blížící se jistému mikulovskému merlotu.
Ti taky rádi tvrdí, že jejich patoky čepované v tuzemských barech a restauracích nemají nic společného se skutečným jihomoravským vínem. Bohužel mají, přestože i na jižní Moravě výjimečně vyprodukují slušné červené – byť velmi draho! Právě podle obyčejného rozlévaného vína zhruba poznáte vinnou úroveň dané země. Proto vám každý, kdo si kdy objednal sklenku červeného v Itálii, Francii nebo ve Španělsku, potvrdí, že přišel čas skoncovat s moravskou lží. A neříkejte mi nic o medailích ze soutěží! Medaile ze soutěží vozí i filmy Zdeňka Trošky.
Od konce devadesátých let se na jižní Moravě mírně změnilo klima a je tam ještě tepleji. I díky tomu červená vína dozrávají do cukernatosti srovnatelné s víny z jižních evropských zemí.
Navíc moravská vína vždy měla svou výjimečnost – i ta bílá, která se díky ní proslavila za hranicemi – a tu tvoří kyselinka, jež je v moravských hroznech obsažena. Je světově unikátní a uznali to předloni i vinařští odborníci z Francie. Kombinace vysoké cukernatosti a této kyselinky pak i moravská červená vína dostala mezi první evropskou ligu. Moravská červená jsou proto už z podstaty unikátní.
A pak se v Praze plive po vinaři. Majitel restaurace lká, že není možné sehnat kvalitní a dobré moravské víno. A otrávený návštěvník jen pokývá snobsky hlavou, on to moc dobře ví. To se nedá s tím, co mu rozlévají při dovolené v Itálii nebo Francii, srovnat. Fuj, hnus, zavřít ty Moraváky … a začne pronášet ona zažitá nepravdivá klišé.
Pokud však chce někdo vynášet soudy o moravském víně, měl by zvednout zadek z pražské či jiné české restaurace a vydat se na Moravu do vesnic do sklepů nebo na pár místních soutěží, jež se konají celou sezónu v téměř každé vinařské obci (a že jich není málo), kam dávají své nejlepší vzorky malí místní vinaři. Ne pro výhru, ale pro zjištění, kdo z nich to letos (protože každý rok je víno jiné) zvládl nejlépe.
Moravští vinaři takovým „znalcům“ vzkazují: vlastně nic. I na Moravě platí, že orel much nelapá.
