Pánové, za to, v jakém jsme stavu, si můžeme sami
Jak vlastně vycházíš se svým tátou? ptal jsem se v poslední době mužů kolem sebe. První reakce byla u všech stejná. Divili se, proč tak divně vyzvídám. A pak to z nich začalo padat: Nikdy jsme se neviděli. Sblížili jsme se, až když mi bylo třicet. Moc spolu nemluvíme nebo Opustil nás a nikdy mu to nezapomenu. Zarazilo mě, že ani jeden z nich neřekl, že vycházejí výborně, všechny problémy zvládli a dodnes spolu jako kumpáni řeší zásadní životní okamžiky.
Myslíš, ptal jsem se dál, že se svými dětmi budeš mít lepší vztahy? A zase: Bývalá manželka mi je nechce půjčovat, Vidím je jenom půl hodiny ráno nebo Sám si připadám jako dítě.
Stejně skeptické odpovědi jsem dostával na otázky o práci, kariéře, snech a koníčcích.
Všude slyšíme a čteme, že muži jsou v krizi. Jejich role, respekt a autorita jsou v ohrožení. Mnoho mužů má také jasno, kdo za to může: ženy a jejich emancipace. Toto hnutí umožnilo ženám se osvobodit a vymanit z podřízené role v práci, společnosti i sexu.
Ženy nám berou naše pozice i naše rodiny! říkáme si ublíženě, zatímco bezradně těkáme po zdrojích instantního uspokojení a zkoušíme si nahodit sebevědomí i opodstatnění osvědčenými způsoby – sexem, dobýváním pozic, hlasitými rozkazy, bojem.
Tak já bych vám chtěl říct jednu věc: za to, v jakém jsme se ocitli stavu, si můžeme sami.
Jen silný a sebevědomý otec totiž může vychovat silného syna. Práce a odvěká potřeba ovládat jiné nám omlouvaly to, že se do vlastních rodin vracíme na poslední chvíli a odcházíme příliš brzy. Příliš mnoho domovů postrádá příliš mnoho otců, dědů a strýců. Vykašlali jsme se na tu nejdůležitější zodpovědnost, kterou máme ke svým dětem – vychovat je. A nejsme z toho ani šťastní, ani spokojení.
Proto bych nechal emancipaci ženám. Starají se samy o sebe a mají s tím úspěchy. To jim přejme. Teď je ovšem potřeba, abychom se i my muži postarali sami o sebe. Sebevědomé ženy to jistě pochopí a velmi pravděpodobně nám budou fandit.
My muži spolu musíme začít mluvit. Určeme si, jakou roli chceme mít v rodině, práci i společnosti. Pokud chceme silné syny, nemůžeme jejich výchovu nechat jen na matkách. A pokud chceme mít sebevědomé dcery, nemůžeme být těmi prvními muži, kteří je zklamou.
Tímto zahajuji kampaň za obrodu mužství. V každém z následujících čísel Reflexu uveřejníme jeden z problémů, který považujeme za klíčový. Tentokrát Jiří X. Doležal popisuje, jak vyrůstal bez otce a jak se s tím vypořádal.
Bez veřejné diskuse to nepůjde. Potřebuju, abyste mluvili i vy, ať už máte jakýkoli postoj. Napište nám svůj příběh, pošlete nám svůj názor.
