Když už k nám dorazila úchylná psí móda, mohly by dorazit i psí toalety
Ten jezevčík měl džíny. Modré džíny a košili flanelku. Jaký měl na svůj outfit názor, jsem se ho neptala. Ani jeho majitelky, která ho venčila na pražské Palmovce. Byla z jeho těsných kalhot tak vzrušená, že si ani nevšimla, že ten nebožák co chvíli spadl na bok.
Vzpomněla jsem si na zvídavé oči Mongolky Jagi, seděly jsme v jurtě, uprostřed nedozírné dálavy severního Mongolska. Jagi se mě bezelstně zeptala: „Co tam u vás, slyšela jsem, že zavíráte psy do bytů, je to pravda?“ Co teprve, kdybych jí musela vysvětlovat, že je soukáme do nohavic.
Původně jsem se nad vyšňořeným jezevčíkem ušklíbla: degenerace! Jenže pak mě napadlo, že by tahle úchylárna mohla mít pozitivní vliv – minimálně na zlepšení vztahů mezi pejskofily a těmi, kdo těžce nesou, že musejí s neochabující ostražitostí na chodnících dennodenně předvádět slalom mezi tím, co za chlupáči padá.
Když už k nám dorazila psí móda, mohly by dorazit i psí toalety. Ohrádky, jaké jsou běžné třeba ve Skandinávii. Ohrádky, které by daly hranice psímu teroru. Mít pod ocáskem gatě temně skořicové, to, uznejte, žádná paráda není. Psí kalhoty si psí onu místnost přímo žádají.
Určitě by jim zatleskal i můj známý. Když chce jeho snacha vyjet s kočárkem ven, gentlemansky, avšak potupně vybíhá do parčíku před dům s kyblíkem a lopatkou. Aby jí proklestil cestu. Když to neudělá, vrací se snacha s koly obalenými, jako kdyby kočárek tlačila oraništěm.
Ten scénář je pak mnohem dramatičtější (smrduté čáry na chodbě, křik a skřípění zubů ... a to už vůbec nepíšu o tom, jak nenávistně takto vyzdobené kočárky vítají prodavačky v obchodech …).
Snad už jen – rekord mého známého činí 47 kusů v jediný den.
