Krize? Jaká, sakra?
Média našla dalšího strašáka, co dobře prodává: krizi. Krizi máme podle novinářů, kteří zpravidla mívají krizi v hlavě, všude. Opravdu ji budeme mít, i jestli si ji stále budeme tolik přát.
Ano, svým způsobem krizi máme. Můj starý akademický slovník cizích slov ji například literárně definuje jako „vrcholící rozpor protikladných sil“, poslední dobou řekněme třeba prezidenta Václava Klause a rozumu. Případně ekonomicky coby „světový historický proces zániku kapitalismu a vzniku socialismu“, má milovaná poučka ze socialistického dětství.
Ostatně tu jsem hojně slyšel jako zbožné přání na víkendové programové konferenci ČSSD, tedy je-li strana (ne)vedená mutujícím Bohuslavem Sobotkou něčeho jako program schopná. Program totiž nevznikne tím, že roztrháte program někoho jiného – třeba vlády. Nebo že si na konferenci pozvete filozofa Václava Bělohradského, jemuž nikdo v sále nerozumí.
Jinak ale - samozřejmě až na výjimky zemí sousedících s mořem - žádnou krizi zatím nemáme. A dokonce nemáme ani recesi, z definice logicky méně než recese. Například mediálně nonstop fackovaná eurozóna hospodaří jako celek vyrovnaněji než USA, Velká Británie či Japonsko; zhruba do ní přichází stejně zboží, jako z ní vychází. A podobně s penězi; i zde je saldo plus mínus vyrovnané. Ať už Řecko bankrotuje více či méně.
Krizi ani recesi (znovu až na notorické výjimky jako např. Řecko či Itálie) nepředpovídá ani poslední pesimistická prognóza EU: letos má eurozóna růst - byť mizerných - 1,5 procenta, příští rok pak ještě mizernější půl procento. Německo, s nímž my ožíváme i umíráme, čeká 0,8 procenta. Ano, je to v podstatě nic. Technicky ale stále nejde o recesi, natož o krizi. Krizi budeme mít, až se Jiří Paroubek znovu stane premiérem.
Ne že by především bohatý svět neměl velký problém s rostoucími nejen státními dluhy, na nichž systematicky pracuje desetiletí. Ne že by velký problém nemělo euro. Ne že by velký problém neměly finanční trhy, ty zvlášť: díky eurosummitům vím už i já, směšně malý investor, co to znamená být jeden týden žebrák a druhý týden vcelku solventní člověk, co se za sebe nemusí stydět. A ne že by svět nemohl do skutečné krize upadnout: všichni známe politiky.
Zatím ale máme hlavně psychologickou krizi: krizi v hlavě. Problém je, že ta nás podvědomě připravuje na skutečnou krizi v peněžence, čímž k jejímu vzniku velmi aktivně napomáhá. Obvykle omezením utrácení, když je to nejméně potřeba. Případně programovými konferencemi ČSSD, kde o ekonomice blábolí lidé, co neznají rozdíl ani mezi slovy „ekonomika“ a „ekonomie“.
Ano, málokdo by dnes na ekonomiku vsadil, vyhlídky skutečně nejsou nejlepší. Už ani my nejsme „ostrůvkem prosperity a stability“, za což by si bavičské duo Topolánek-Kalousek zasloužilo státnický pomník. Nicméně za to, jestli do krize nakonec opravdu upadneme, si budeme kvůli strašení krizí moct i sami.
