Bičujme se a dostaňme ze sebe nesmysly o nekonečném hospodářském růstu
„Bičujte se!“ zavelel v roce 1260 v italské Perugii dominikánský kazatel Ranier. Tak prý vzniklo první masové flagelantské (z latinského flagellare, bičovat) hnutí. Mnoho lidí různého společenského a sociálního postavení táhlo tehdy od jednoho evropského města ke druhému, poctivě se bičovali a zpívali. Chtěli přinutit ostatní k pokání před nadcházejícím soudem světa.
Uplynulo přes 750 let a máme to zpátky.
Flagelanti z Bruselu, New Yorku, Paříže, Londýna, Berlína, Atén či českých politických a finančních center nás dnes vyzývají, abychom se opět všichni bičovali. Abychom se káli za to, že svět už není tak cool, jak byl před několika lety. Není ale důvod, abychom se bičovali všichni.
Ti samí novodobí flagelanti totiž ještě nedávno zcela nesmyslně tvrdili, že žít na dluh není nic špatného. Že hypotéku si může vzít skoro každý, přestože bylo jasné, že na mnoho méně vydělávajících a jejich potomky je to nastražená smrtelná past.
Z každého nároží se na nás usmívala krásná paní či pohledný pán, aby nám sdělili, že kdo se chce v dnešní společnosti prosadit, měl by si pořídit i novou televizi, nejmodernější oblečení, každý druhý rok nové auto, odjet dvakrát za rok na dovolenou. A … třeba i vyměnit manželku a manžela. To vše, abyste byli takzvaně in, trendy, sexy a bůhvíco ještě.
Také jsme se dozvěděli, že budeme donekonečna růst (ne naše těla, ale ekonomicky), protože to je to nejsprávnější, co nás může potkat. Při každých (skutečně každých!) volbách jsme byli ujištěni, že naše životní úroveň buď poroste, nebo zůstane alespoň zachována.
A kdo jsou ti novodobí flagelanti?
V podstatě ti stejní politici, kteří předtím tvrdili, že nás čeká pod jejich vedením sladký život. Ti samí bankéři, kteří prováděli po celém světě riskantní operace, na něž pak doplatili všichni (státy a následně občané těch států), jen oni sami moc ne.
Bohužel, jak se ukazuje, lidé jsou nepoučitelní. Tu se nechají zmagořit Hitlerem, tu Stalinem, tu lživým tvrzením, že když si půjčí peníze, že vlastně nevrátí o moc víc, než si půjčili. Dokonce se novodobým flagelantům podařilo přesvědčit masy, že úspěchy se nebudou střídat s krizemi, jak je to obvyklé a normální.
Vše popsané ale není žádná novinka, není to nic, co nevíme. Jen je to pořád potřeba připomínat, protože lidstvo, zdá se, permanentně blbne.
Měli bychom proto všichni vyrazit do Perugie jako před 750 lety a bičovat se tak dlouho, dokud ty nesmysly ze sebe nedostaneme. Dokud nepřijde pokání za přechodné zatemnění mozku. Víme však, co se stane – nebude žádná Perugia, žádné bičování. Naopak, budeme dál naivně vyhlížet nekonečný růst. Žádný ale nepřijde …
