Kodak stvořil obludu, která ho teď sežrala
Ty naše děti! Spousty toho zvládnou (například vyťukat dlouhou esemesku za třicet vteřin nebo s pomocí Googlu přeložit jakékoli sprosté slovo do korejštiny), ale jsou věci, které na rozdíl od nás neumějí. Třeba dát kinofilm do foťáku.
Občas se tím chlácholím, když je pozoruju. A vzpomněl jsem si na to, když se počátkem ledna objevila zpráva, že firma Kodak míří k bankrotu. Mnohým lidem z mé generace ukápla slza, zejména fotografům a fotonadšencům. Novinář Josef Chuchma ve svém sloupku v MF Dnes nostalgicky napsal: „Jako kdyby firma Kodak byla dítětem 20. století, které nám dává různá sbohem.“
Málokterá firma, byť dominující svému oboru, se stane takovým symbolem. O jejím filmu Kodachrome, který se vyráběl od roku 1935 do roku 2009, dokonce zpěvák Paul Simon napsal písničku. A to bylo ještě v dobách, kdy něco takového hvězdy dělaly zadarmo, prostě jen proto, že ten či onen výrobek měly rády. Písnička Kodachrome se v roce 1973 vyšplhala do Top ten jak americké, tak britské hitparády.
Kodak však není jen nějakou zaprášenou konzervou, nad kterou bychom měli nostalgicky poplakávat. On do značné míry předznamenal trendy, kterými žijeme v jedenadvacátém století. Co nám umožnily technologie? Čím nejvíc změnily náš život? Když to hodně zjednodušíme, tak je to především sdílení našich zážitků. A je celkem jedno, jestli ve formě textu, obrázků, či videa.
Fotografie se právě díky Kodaku stala prvním oborem, jenž se demokratizoval. Jinak řečeno: Kodak umožnil fotografie pořizovat i sdílet běžným lidem. Až mnohem později daly technologie, jako jsou osobní počítače či internet, „masám“ taky publikování, komponování hudby či natáčení filmů.
První fotoaparát No.1, který George Eastman představil v roce 1888, se prodával s filmem umožňujícím pořídit až sto záběrů. Když zákazníci tento „příděl“ vyčerpali, bylo možné přístroj poslat do továrny a nechat film vyměnit.
Byl to zcela revoluční koncept, byť se zpočátku nepředpokládalo, že bude masově využívaný. Sto fotografií? Kdo by takový počet potřeboval? Před uvedením tohoto foto aparátu měla průměrná rodina patřící k americké střední třídě v domácnosti kolem deseti fotografií.
Tam jsme začínali. A kde to skončilo? Už se nepamatuju, kde jsem to četl a jak důvěryhodný výpočet k tomu číslu vedl, ale průměrný obyvatel Země je prý zachycen na 500 fotografiích. A například jen na Facebook dnes nahrají uživatelé za den čtvrt miliardy fotografií. A toto číslo stále stoupá díky rozšíření takzvaných chytrých telefonů.
Fascinují mě staré reklamy, které zákazníkům nový koncept představovaly. Dáma v klobouku, na pozadí exotický ostrov. K tomu slogan: „Dovolená bez Kodaku je ztracená dovolená.“ Nebo záběr rodinného domu – otec se synem odcházejí do lesa na lov a na schodech se s nimi loučí matka. „Nechte Kodak vyprávět příběh!“ Kodak dokonce prosazoval použití svého jména coby slovesa, viz reklama do třetice, na níž je mladá dívka na kvetoucí louce: „Kodakujte všude, kde jste.“
Nenaříkejme nad Kodakem, že ho zahubily digitální technologie. Nejen proto, že jde o technologie, jež tato firma sama prosazovala a v jejích počátcích na tom vydělala velké peníze. Ostatně svůj první digitální fotoaparát představila už v roce 1975. Ale víc než o technologie jde o výše popsaný princip. Kodak vyrval fotografickou branži ze spárů profesionálů a dal všechnu uměleckou moc do rukou pracujícího … promiňte, kreativního lidu. Kodak pomohl stvořit obludu, která ho teď sežere.
