Rasistou za hodinu a půl
Ocitl jsem se v jednom doupěti ve Smečkách. Nemluvím o lovu vlků v Mongolsku ani o úkladech práce soukromého detektiva. Mluvím o koloniálu v pražské ulici, která je známa vykřičenými domy. Koloniál vedou Indové, jejich klientela je výlučně černošská a z rodilých Pražanů sem zabloudí jen cizinecké policie.
Asi bych se tam neochomýtal, nebýt jedné či dvou nezaplacených složenek, pokročilé noční hodiny a akutní potřeby strávit devadesát minut na internetu. Koloniál se sice tváří, že prodává rýži a fazole, ve skutečnosti jsou však jeho hlavním aktivem čtyři omlácené počítače, které pronajímá zoufalcům, jež sem zabloudí na svých cestách galaxií.
V noci počítače trvale okupují černošští nadháněči z Václaváku. Skrze aplikaci Skype udržují kontakt s domovinou, což je výrazově neutrální evropský výraz pro výrazně neneutrální neevropskou činnost. Za dvě hodiny mého pobytu uskutečnili nadháněči z Václaváků takových „kontaktů s domovinou“ asi deset. Všechny měly identický průběh.
Nadháněč z Václaváku vytočil číslo a na obrazovce se skrze webcameru umístěnou kdesi u Guinejského zálivu zjevila černooká hlava. Sklopila oči a nezvedala je, přestože ji iniciátor hovoru obviňoval ze všech představitelných nepravostí – lži, nevěry, zanedbávání rodiny, tajných eskapád. Některé černoočky mrkaly na znamení protestu, v takovém případě ovšem příkrých dotazů přibývalo. 3
Jedna či dvě černošské krásky se dokonce domáhaly práva na obhajobu, což ovšem vyvolalo hlasitou tirádu, která trvala několik minut. Jakmile se člověk adaptoval na nadháněčův přízvuk, mohl si vychutnat některé konverzační perly.
„Te-le-fon-zve-dla-tvo-je-má-ma-a-ří-ka-la-že-jsi-šla-na-trh-a-le-já-to-mu-ne-vě-řím-pro-to-že-je-to-lež.“
„Jak-si-mů-žeš-do-vo-lit-mě-pod-vá-dět-když-dřu- v-ci-zi-ně-a-je-mi-jed-no-že-jsi-šla-za-sest-rou-stej-ně-jsi-mi-by-la-ne-věr-ná.“
„Teď-ne-mám-čas-se-se-s-te-bou-ba-vit-ale-ni-kam-ne-smíš-jít-do-kud-ne-za-vo-lám.“
Pomalu jsem své sousedy přestal vnímat jako obyčejné nadháněče. Když dotelefonovali, utvořili hloučky a probírali problémy, které řeší exilová elita, na níž závisí blahobyt kontinentu. Asi půl hodiny připravovali občanskou válku v Ghaně, ale to mě jen spletla intenzita a dikce rozhovoru o fotbale.
Kolega exulant přinesl odkudsi kebab a mně se splnila letitá noční můra. Sousedé mlaskali. Mlaskali jazykem, mlaskali dásněmi, mlaskali pysky a mlaskali i orgány, které to anatomicky neumožňují.
Kdosi spustil webovou stránku, která vysílala hlasité porno. Mlask. Jiný zapěl hlasem v tónině, jež byla až dosud vyhrazena předškolním dětem postiženým akutní úplavicí. Mlask. Další vytočil číslo novomanželky kdesi u Pobřeží slonoviny.
„Proč-ne-be-reš-te-le-fon-když-vo-lám-na-tvůj-te-le-fon!?“ Mlask. Černoočka zvedla telefon a sklopila oči. „Ách,“ ozvalo se od pornopočítače. Mlask.
Mlask. Kolem druhé ranní vtrhla do místnosti cizinecká policie.
Vyzvala přítomné poněkud netaktně, aby se identifikovali: „Your documents. Here.“. Důstojník mrkl mým směrem a řekl česky: „Pokud jde o vás, nenechte se rušit.“
Pro podobné situace jsem měl až dosud vyhrazen jistý typ reakce, který mě pravidelně dostával do problémů. Tentokrát jsem jsem pocítil – ke svému zděšení – cosi jako vděk.
Jeho původ mi vysvětlit Ind u vchodu, jemuž jsem se svěřil, že mi jeho obchod připadá příliš „africký“. „Hmm,“ řekl. „A nejste náhodou rasista?“
