Komunistický omyl digitálních Jánošíků
Jánošíkovské heslo "Bohatým brát a chudým (případně sobě) dávat" si v každé době nacházelo nadšené sympatizanty, a tak nepřekvapuje, že jsou i v časech, kdy vlastnictví digitálního obsahu může mít stejný efekt, jako kdysi vlastnictví truhly plné zlaťaků.
Zákrok establishmentu proti Megauploads a následné útoky počítačových pirátů na vládní servery tak budí radostné vzrušení v řadách digitálního proletariátu - a popravdě řečeno, není se co divit, protože chování některých velkých držitelů autorských práv opravdu často připomíná nenažrané feudály koledující si o převýchovu za pomoci vidlí a kos. Přesto si neodpustím pár asi nepopulárních slov, kterými se pokusím tohle jánošíkovské nadšení trochu zchladit. Autorská práva totiž vůbec nejsou takový feudální přežitek, jak radikální počítačoví piráti tvrdí.
Zákony chránící autory čehokoliv ne náhodou vznikly v časech průmyslové revoluce, kdy se ukázalo, že dobré nápady představují stejné bohatství jako zlato v truhle - a je třeba je stejným způsobem bránit. Nejen kvůli autorům, ale i (nebo spíš především) kvůli pokroku jako takovému. Jen vědomí, že na vynálezu, knize, opeře... lze slušně vydělat a přitom je nejde beztrestně obšlehnout, motivuje k dalšímu vymýšlení.
Na tom se od té doby vůbec nic nezměnilo. Jiné je dnes jen to, že vytvořit autorské dílo obvykle vyžaduje větší investice, než tomu bylo v časech předdigitálních - o to snadněji se ale krade. Krádež přesto zůstává krádeží pořád, ať už tomu počítačoví piráti říkají jakkoliv (a ať už parazité přisátí na autorech pirátské demagogii nahrávají sebevíc).
Důležité je ostatně něco jiného: autoři musí z něčeho žít a z něčeho svou práci financovat - a právě k tomu slouží autorské právo. Komunita hackerských husitů obvykle v této souvislosti naznačuje, že tvořit se má nikoliv pro zisk, ale pro radost a výsledek pak radostně předat všem. Vždyť už antika tvrdila, že ve zlaté kleci múzy jen leniví a tloustnou. Což sice zní svůdně, má to ale dvě podstatné vady na kráse.
Za prvé: z ryzí tvůrčí radosti sice lze napsat básničku nebo i stvořit roztřesený klip, který při troše vtipu (nebo vulgarity) může mít dokonce milióny návštěv na YouTube, těžko tak ale natočíte třeba Avatara. Umění časů pirátské utopie tak chtě nechtě bude umění poněkud proletářské. A za druhé: nepřipadá vám myšlenka, že všechno patří všem a za tvorbu se neplatí, tak nějak komunistická? Mě ano, a mám z toho nepříjemný pocit. Nejen proto, že v praxi komunismus nikdy nefungoval, ale i proto, že hezkými myšlenkami vždycky začínal - ale to, co obvykle následovalo, moc hezké nikdy nebylo.
