Lékař jako bohulibý práskač?
Vážený pane profesore, v Reflexu si jako první nalistuji Váš sloupek a vždy se něco podstatného dozvím. Tentokrát mám otázku i já. V tisku se v souvislosti se strašným neštěstím v Hradci Králové objevil ze stran úřadů požadavek, aby i lékaři specialisté jim hlásili, kdo má závažnou chorobu, jež činí pacienta nezpůsobilým k řízení motorového vozidla. Proti nim se okamžitě zvedl protest, že citlivé údaje by se mohly dostat do nesprávných rukou. Upřímně – položím-li na misku vah tuto možnost a na druhou nebezpečí, že epileptik za volantem někoho zabij e, tak snad není třeba váhat? Tento způsob ochrany lidských práv mi připadá zničující, ne-li zločinný. Co si o tom prosím myslíte Vy?
Děkuji a zdravím. Eva Pátková
Cyril Höschl|Navzdory jasnému argumentu, jejž uvádíte ve prospěch rozšířené oznamovací povinnosti, jsem hluboce přesvědčen, že ve vztahu lékaře a pacienta musí za každou cenu zůstat důvěra a pocit bezpečí pro nemocné a trpící, kteří musí vědět, že lékař není ani žalobce, ani práskač, ale že je zde jen a jen proto, aby jim pomohl.
Lékařské tajemství je posledním útočištěm těch, již se octli na hranici svých sil a možností. Jejich důvěra nesmí být zrazena. Kdybychom si začali zahrávat s medicínou jako služkou státní správy, ztratili bychom se svými pacienty kontakt. Přestali by nám věřit. Začali by víc lhát a mlžit a to by zpětně vedlo k úpadku lékařské péče, jež je na otevřenosti do značné míry založena.
Je přece věcí každého jednotlivce, jak se svým tajemstvím naloží. Pokud jde o bezpečnost druhých, o tu se má postarat posudkový či forenzní lékař- znalec z podnětu příslušných orgánů. Proto se přece píší dobrozdání pro držitele všelijakých průkazů a oprávnění, od řidičáku až po zbrojní pas. Tam ať posuzovatel koná svou povinnost. Ale ošetřující lékař, zejména specialista, zde je proto, aby pacienta vyslechl, diagnostikoval, léčil a poučil o povaze onemocnění a jeho prognóze. Dokud se mne na způsobilost řídit motorové vozidlo nikdo neptá, mlčím jako hrob. Pacientovi ovšem řeknu pravdu – byť nepříjemnou.
Jestliže kdokoli, například zaměstnavatel, chce brát na zdraví svého zaměstnance nějaký ohled, ať si pro to sám určí podmínky a zaplatí si znalce. Ale ošetřující lékař je zde pro pacienta, a ne pro jeho zaměstnavatele. Když si pacient řekne, že chce potvrzení pro to a to, tak mu ho mohu a nemusím vystavit. Ale když si o ně řekne kdokoliv jiný, má smůlu: nejprve se zeptám pacienta na jeho souhlas. Jinými slovy – specialisté se nemusí lékařskému tajemství zpronevěřit, stačí, když posudkáři budou řádně konat svou práci.