Ras Putin v roce nula
Ve filmu „Já, Putin“ od německého režiséra Huberta Seipela se ruský prezident utká na žíněnce s džudistkou, která ho při tréninku povalí na zem. O hlavu vyšší prezident vstane, chytne sportovkyni za ramena a mrskne s ní neceremoniálně o žíněnku.
„Aby člověk zvítězil, musí ze sebe vydat to nejlepší,“ doplňuje kouzlo okamžiku prezidentův hlas v pozadí. Z toho plyne, že starý dobrý ras Putin je i dnes ochoten vydat ze sebe všechno, aby svého protivníka přehodil přes rameno jako pytel brambor.
Možná to vysvětluje, proč se Vladimir Vladimirovič tak hrne do prezidentování i v dekádě, která lidi jeho ražení hází internetovým žroutům jménem Facebook a YouTube jako krmení. V takovém podnebí se mu může dařit sotva lépe než učiteli, který se chystá vést autobus plný rozjívených dětí na výstavu zemědělských plodin a důlních produktů SSSR.
Putin měl v životě jen dva politické cíle: 1. Zavést v Rusku pořádek. 2. Dosáhnout toho, aby svět začal brát Rusko vážně. Oba se mu podařilo splnit ještě před koncem minulé dekády. Když cena ropy vystřelila nad sto dolarů za barel, znárodnil skrze státní společnost Rossněfť ropné zisky oligarchům jako byl Chodorkovskij a přepadením Gruzie kopl Ameriku do holeně způsobem hodným Laurela a Hardyho dohromady s Brežněvem.
Na rozdíl od Medveděva, který chtěl z Ruska udělat technologickou supervelmoc, Putin žádný takový cíl nemá. Snaží se jen zachovat štědrý sociální stát, který je nastaven na ropné zisky odpovídající 130 dolarům za barel. A také udržet oligarchy v uctivém odstupu, takže je i nadále bude moci častovat větami: „Proč jste tu běhali jako švábi, než jsem přijel?“ (jak se vedlo majiteli hliníkových závodů RUSAL Olegu Deripaskovi při Putinově návštěvě před dvěma lety).
Roh rakve
Bez hlubší agendy ovšem Putina nejspíše postihne efekt, který piloti dopravních letadel znají pod názvem „roh rakve“. Stejně jako auto nemůže stále zrychlovat, aniž by nakonec nevzlétlo, nemůže ani letadlo překonat vlastní konstrukční rychlost bez toho, že by ho aerodynamické síly nekompromisně neposlaly k zemi.
Pro Putina sice hlasovala až polovina Rusů (oficiálně to bylo přes 60%, ovšem při povolebních machinacích na Ukrajině Kreml bezděčně prozradil, že desetiprocentní podvod považuje za „povolené“ množství), podle průzkumů ovšem rychle ztrácí podporu právě mezi chudšími vrstvami ve věku 55 let a více. Ty si v posledních letech polepšily jen minimálně, takže o to více zakláněly hlavu, aby sledovaly vzestup obyvatel velkoměst, kteří Putina nenávidí ze svých vlastních důvodů.
Prezidenta stahují k zemi gravitační síly, jimž může čelit jen uplácením mas, útraty však už nyní dosahují 40% HDP a atakují tak „konstrukční rychlost“ ekonomiky. Putin nejpozději do dvou let spatří onen bájný jev – roh rakve – na vlastní oči. Pakliže demonstrace dosud komentoval s pobaveným úsměvem („sledoval jsem to v televizi a – neurazte se – připomněly mi pochod kondomů“), mohl by si náhle vzpomenout, proč vlastně před lety zakládal hnutí „Naši“.
Udeří Putinjugend?
„Naši“ je mládežnické hnutí, které si v minulosti osvojilo „techniku ústavní akce“. Tou organizátoři myslí pouliční boj pro případ, že se v Rusku odehraje „pokus o státní převrat“. Tvoří je přibližně 120 tisíc dobrovolníků a jsou schopni obsadit Moskvu do několika hodin.
Akceschopnost hnutí byla v minulosti otestována třeba na britském velvyslanci Tonym Brentonovi.
Účastníci kempovali u jeho domu, pronásledovali ho po městě a křičeli na něj „Kam utíkáš, fašisto? Omluv se!“ Britské deníky tehdy aktivisty překřtily na Putinjugend.
„Naše demokratické instituce odpovídají našim podmínkám, naší historii a našim tradicím“ odříkal Putin v roce 2005 svůj úvod do teorie „našismu“. Projev vyvolal krčení ramen, nejednoho posluchače však muselo napadnout, jestli Putin „našisty“ někdy opravdu nepovolá do boje jako džina z flašky.
„V těchto situacích musí vést člověka zkušenost,“ doprovází v německém dokumentu Putinův hlas bájný let džudistky okolo prezidentova ramene.
Takže to rozhodne Putinova zkušenost.
